Projev k demonstrantům na Václavském náměstí

Václav Havel

Vážení přátelé,

velký společenský pohyb v naší zemi, který prožíváme, vyvolali studenti, k nimž se ihned přidali umělci a celá kulturní obec. Přesně před třemi týdny, v neděli 19. listopadu, vzniklo v pražském Činoherním klubu Občanské fórum jako pokus o sjednocení a koordinaci všech občanů a společenských sil, které už mají dost totalitního systému a chtějí se konečně chovat svobodně. Od té doby se stalo mnoho věcí. Mrtvolné a mnohaleté ticho ponižovaných lidí prorazil lidový mnohohlas. Mnozí tu vzrušenou a dramatickou dobu nazývají pokojnou revolucí. Uměle zastavené dějiny se náhle rozběhly závratnou rychlostí, rychlostí, která nás všechny znovu a znovu překvapovala. Historici tu dobu jednou budou analyzovat a řeknou nám, co to vlastně bylo.

Jsem tu zplnomocněn mluvit za Občanské fórum. Toto fórum navázalo na původní požadavky studentů a rozhodlo se žádat, aby byly provedeny některé důležité změny do Dne lidských práv, tedy do dneška. Po celé zemi rychle vykvetla občanská fóra, rychle se vytvořila síť stávkových výborů, začaly vznikat nezávislé organizace, sdělovací prostředky si vydobyly svobodu slova. Fórum znamená náměstí. Naše země se stala jediným velkým náměstím, kde každý mohl a může promluvit. Současně s Občanským fórem začala na Slovensku působit jeho sesterská iniciativa Verejnosť proti násiliu, která se rychle stala skutečným mluvčím slovenského národa, která má tytéž požadavky. Pod tlakem tohoto velkého lidového vzedmutí provedlo politické a státní vedení některé důležité kroky.

Pokusme se je shrnout:

1) Z ústavy byl vypuštěn článek o vedoucí úloze KSČ a o marxismu-leninismu jako státní ideologii.

2) Ze všech svých funkcí odstoupili nejzkompromitovanější představitelé starého režimu v čele s Milošem Jakešem.

3) Po mnoha nesmírně složitých jednáních, plných napínavých zvratů, byla sestavena Vláda národního porozumění. Před chvílí složila slib do rukou prezidenta republiky, a lze vás tedy s ní seznámit. Devět jejích členů se těší přímé podpoře Občanského fóra a Verejnosti proti násiliu. Jsou mezi nimi i dva členové KSČ, které jsme přímo do vlády doporučili. Naší plné podpoře se těší i dva příslušníci ČSL. Jsme šťastni, že prvními dvěma místopředsedy vlády jsou dr. Ján Čarnogurský, jeden ze skutečných politických mluvčích slovenského národa, a Valtr Komárek. Spolu s dalším místopředsedou Vladimírem Dlouhým a Václavem Klausem, ministrem financí, tvoří ekonomický tým, který je nám zárukou cesty ke skutečné ekonomické reformě. Polovičatá přestavba, jak byla dosud připravována, by znamenala neštěstí pro naši ekonomiku. Rychle se musí pokojně a bez jakýchkoli sociálních otřesů proměnit ve skutečnou ekonomickou reformu. Jsme šťastni, že ministrem zahraničí je signatář Charty 77 a dosavadní mluvčí Občanského fóra Jiří Dienstbier. Jsme šťastni, že ministrem práce a sociálních věcí je dělník z ČKD Praha Petr Miller. Mezi dalšími, které Občanské fórum a Verejnosť proti násiliu podporuje, vidíme šťastni našeho přítele Richarda Sachra z ČSL. Ministerstvo vnitra bude zatím řízeno předsedou vlády a jeho dvěma prvními místopředsedy Jánem Čarnogurským a Valtrem Komárkem. Státní bezpečnost bude vyčleněna z tohoto ministerstva a podřízena zvláštnímu výboru, podléhajícímu prvnímu místopředsedovi vlády Jánovi Čarnogurskému. Předsedou Federálního úřadu pro tisk a informace je signatář Charty 77 Miroslav Kusý. Tato funkce se pravděpodobně promění v ministra vlády. Zákonnou cestou bude přestrukturována vláda, některá ministerstva budou pravděpodobně sloučena, některá zrušena a některá nově zřízena, jako např. ministerstvo životního prostředí.

Domníváme se, že tato vláda se právem nazývá Vládou národního porozumění. Je to samozřejmě vláda prozatímní, která má dovést naši zemi ke svobodným volbám, v nichž si naše národy po mnoha desetiletích poprvé zvolí svobodně své představitele do všech zastupitelských sborů.

KSČ nese odpovědnost za všeobecný duchovní, mravní, politický i hospodářský úpadek naší země.

Vyzýváme ji proto, aby své nejlepší lidi postavila do svého čela a pomohla nám všem převést tuto zemi od totality k demokracii.

4) A poslední důležitá zpráva: prezident republiky dr. Gustáv Husák odstoupí dnes ze své funkce.

Vyhráno ještě není. Ale úspěchy to jsou velké a dávají velkou naději nám všem. Jsou to úspěchy nás všech, obou našich národů. Bez jejich spontánního probuzení by nebylo těchto úspěchů dosaženo. Naše pokojná revoluce vznikla z odporu studentů a posléze celého národa proti násilí, špíně, intrikám, bezpráví, mafiím, privilegiím a perzekucím. Zachovejme jí její čistotu, mírumilovnost, láskyplnost i její vesele přátelský přídech!

Dbejme o to, aby tyto hodnoty rozkvétaly dál! Nedopusťme, aby kdokoli jakkoli pošpinil tuto krásnou tvář naší pokojné revoluce!

Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!
10. prosince 1989

-

Šok z přítomnosti

Nejtěžší zklamání člověk zažívá, když přijde dlouho očekávaná změna, která se však na nás místo úsměvu zašklebí. Komunismus padl, radujme se! Kapitalismus byl nastolen, je to důvod k radosti? Nadšení listopadových ulic je střídáno deziluzí, hlubokým morálním rozkladem a zmatkem, v němž se nenápadně, z hlubin rozkladu, zvedá stín fašismu.

V oněch slavných listopadových dnech padla komunistická diktatura, kterou Karel Kosík přirovnává k nehostinné, ostnatými dráty obehnané jeskyni, jež byla naším společným vězením. Nyní jsme konečně svobodni, ale zůstali jsme sedět uvnitř, v jeskyni, jen její podlaha je nyní pokryta koberci, na stěně visí plazmový a plochý televizor, ona náhražka skutečnosti. Ostnaté dráty byly přestříhány, avšak stěny jeskyně zůstaly pevné, a to především uvnitř našich myslí. Obraz komfortní jeskyně (Kosík, 1993, s. 183), původně Aristotelův, zde symbolizuje uzavřený prostor a zdánlivost osvobození po roce 1989. Lidé jeskyně, žijící v uzavřeném prostoru a nesoucí si tuto omezenost i v sobě, jsou stěnami tohoto uzavírajícího prostoru odděleni od vnějšího světa i jeden od druhého jako skleněnou tabulí, studenou a lhostejnou. Jejich prototypem je Markéta Samsová, jež „neotřesena ničím, ani smrtí bratrovou, kráčí vstříc své budoucnosti, která je reprodukcí minulosti, a bude proto ve svém dalším životě pouze opakovat sterilnost, přízemnost, zaběhanou minulost a do tohoto sterilního opakování vloží veškerou energii mládí“ (Kosík, 1993, s. 17).

Ze sterilnosti, z lhostejnosti vůči podstatnému, nás může vytrhnout jen otřes, v němž rozbijeme toto sklo a v němž nahlédneme toto podstatné v podobě transcendující obecnosti a trvalosti a takto jsoucí v protikladu k dočasnému a banálnímu (tamtéž, s. 20). Dovolím si nyní pominout pojetí tohoto trvajícího obecného u Kosíka, i jeho nahlédnutí jako pravdy (lépe snad s „P“), v němž vidím silnou platonsko-heideggerovskou inspiraci. Pokud tedy opustíme tuto oblast hypostazovaných a ve své podstatě totalizujících abstrakcí, a to tak, že dešifrujeme jejich pozemský základ, budeme schopni nalézt odpověď na otázku po příčinách dnešní existenciální krize. Ono podstatné obecné nám pak vystupuje jako lidské společenství, tvořené lidmi samotnými a sítí jejich vzájemných vztahů. Jednotliví lidé se rodí a umírají, ale to, co zůstává, je společenství – obec – jejich potomků. A tato obec se stále zachovává i přes všechnu proměnlivost svých forem. Toto trvání společenství je ono obecné, o němž píše Kosík, redukované na svůj pozemský základ, z něhož bylo vzato a v mysli člověka přetvořeno na zdánlivě „o sobě jsoucí“ abstrakci. Ztráta vztahu k obecnosti v podobě hypostazované abstrakce se stává metafyzickým tajemstvím. Sice emocionálně působivým a uchvacujícím čtenáře, ale jako takovým neřešitelným, ve své podstatě tragicky osudovým určením člověka. Odhalení jeho pozemského základu nám naproti tomu umožňuje nalézt skutečné příčiny této vskutku osudové ztráty.

Uloupená obec

Jestliže je v tomto případě obecné jen to, co se stále zachovává ve vztazích mezi lidmi včetně těchto lidí samotných, není pak ničím jiným než právě jednou stránkou těchto vztahů, částí jejich konkrétní totality. Tyto vztahy samotné jsou tvořeny přímou vzájemnou interakcí mezi lidmi, která je současně prožívána, emocionálně zvýznamňována. Z hlediska této přímé lidské interakce je pak podstatné, jestli se lidé k sobě vztahují jako nezávislá, svobodná individua, nebo jako aktéři nějakých institucionálně vymezených rolí. A v tomto vztahu je zase důležité, jestli je instituce a její fungování utvářeno na základě kolektivní, společné vůle jejích členů jako rovnoprávných, nebo je diktováno shora jako vyjádření vůle mocenské elity tuto instituci ovládající. V tomto druhém případě se lidé vztahují k sobě navzájem z vůle a příkazu těchto držitelů moci, a nikoliv z vůle a na základě potřeb vlastních. Jejich vůle je potlačena, vytěsněna vůlí držitelů moci a jí nahrazena. Z již klasické analýzy tohoto typu vztahů u Hegela víme, že pak dochází k odcizení člověka sobě samému a následně i k druhým lidem. Vztahy mezi lidmi i jejich obec ve své fakticitě stále existují a nemohou neexistovat, neboť život každého člověka je na nich závislý, a proto je vždy nutně tvoří, ale již nejsou prožívány jako „moje vztahy“ a „moje pospolitost“, ale jako něco vnějšího, jsoucího mimo mne a mně cizího.

Prožitek vzájemných interakcí je za podmínky svobody prožíván jako můj autentický vztah k druhému a jeho autentický vztah ke mně a jako takový je internalizován, zvnitřněn a zapamatován jako přítomnost druhého ve mně a prožitek významu této přítomnosti. V důsledku této skutečnosti není nikdy svobodný člověk jen sám sebou, ale je současně i druhým a druhými, nakolik se tito stali součástí jeho já a naopak. Je to tedy živá přítomnost obce ve mně a pro mne. Tento zvnitřněný prožitek opakovaných interakcí je základem našeho citového vztahu ke konkrétnímu druhému, ale i k druhým lidem obecně, nakolik je každý jednotlivý člověk reprezentantem sám sebe ve své konkrétnosti, ale současně i reprezentantem člověka, lidství vůbec, v tom i reprezentantem společenství – obce, již společně tvoříme. Máme pak citový vztah nejen k lidem obecně, ale i k našemu vzájemnému (!) společenství. V tomto případě se významnou součástí mého já stává „MY“, jež transcenduje horizont mého individuálního „já“ jak v teritoriálním, tak v časovém smyslu. To má několik důsledků, z nichž si všimněme alespoň těch, jež se jeví významné v kontextu dalších Kosíkových úvah o naší současnosti.

Především, v tomto sdíleném „MY“ nachází člověk smysl života, bez nějž by byl znicotněn faktem neodvratné individuální smrti. V onom „MY“, jež není jen součástí nás samých, ale jehož součástí jsme i my sami, je v trvání tohoto „MY“ překonána dočasnost individuální existence. Naše snažení a životní zápasy, nakolik se stávají součástí onoho obecného, tj. „MY“, trvají v tomto trvajícím „MY“ i po zániku naší fyzické individuální existence, jako moje trvající přítomnost pro ně. To, o co se snažím, není pak omezeno jen starostí o mé fyzické přežití a o uspokojení mých čistě individuálních potřeb v hranicích mé fyzické existence, ale nabývá nové dimenze práce pro a starosti o ono „MY“, jehož jsem součástí a jež je emocionálně významnou součástí mne samého. Avšak, jak jsem již uvedl výše, toto „MY“ je jen zobecněné „TY“, opakované v osobách všech lidí, tvořících s námi společně toto společenství a rovněž jsou jeho součástí naše společné touhy, ideá­¬ly, vzpomínky, sdílené hodnoty, tedy mnohost „TY“ ve složité síti vzájemných vztahů a v dějinách našeho společenství, v němž jako „TY“ vystupují i ti, co byli jeho součástí před námi, i ti, co zde teprve budou.

A to je právě to, co společně ztrácíme, když jsme připraveni o svobodu a podrobeni vůli jiných lidí. Toto zlhostejnění vůči bytostným vztahům k druhým, k lidské pospolitosti, tvořící základ obce, otevírá prostor pro znicotnění významu vlastního života (Kosík, 1993, s. 167), největší hrozbou současnosti se tak stává právě ono „nic“! Nic, které ospravedlňuje lokajství (tamtéž, s. 15), které nezná a zneuznává (tamtéž) vše vznešené a tragické, se samo noří do banality a lho-stejnosti (tamtéž, s. 14).

Projevem tohoto znicotnění, vlády onoho „nic“, je i relativizace dobra a zla, smazávající morální význam historických událostí. Člověk, vytržený z podstatného vztahu ke světu, podrobený moci, zná jen dvě polohy – poslušnost a potrestáníhodnou vzpouru. Tato vynucená primitivnost myšlení, znajícího jen dvě krajní polohy absolutního dobra a absolutního zla, je v praktickém životě zneužita proti jeho vlastnímu masovému nositeli. A tak se uznává, že se nacisté dopouštěli zločinů, ale cožpak se jich nedopouštěla občas i druhá strana? Míra těchto zločinů, stejně jako příčina i následek jsou pominuty a mezi obránce a útočníky je položeno rovnítko. Praktickým výsledkem tohoto smazání rozdílu je paradoxní zánik dobra i zla jako orientačních bodů našeho myšlení (Kosík, 1994, s. 14). Právě Václav Havel, prosazovaný částí sdělovacích prostředků jako morální vzor, přispívá k této demoralizaci nejen extrémně pokryteckým pojmem „humanitárního bombardování“ , ale již v počátcích své politické dráhy po roce 1989 snahou představit nacismus jako menší zlo, jako jen autoritativní režim, ve srovnání s režimem skutečně totalitním, komunistickým (Kosík, 1997, s. 156). Místo autonomně stanovovaného obsahu pojmů dobra a zla nastupuje hlas autority, vytěsňující skutečnou lidskou morálku a požadující po příjemci jen bezmyšlenkovité podřízení se. Výsledkem tohoto účelového moralizátorství je proto znicotnění, lhostejnost, jako výsledek rezignace na vlastní morální hodnocení a v konečném důsledku, jak ještě uvidíme, i popření možnosti takového hodnocení vůbec.

I my jsme vinni

Podle Kosíka jsme ovšem nejen byli svobody zbaveni, ale také jsme se jí vzdali. Symbolem tohoto vzdání se podstatného je mnichovanství. Událost, v níž nás zradili západní spojenci, byla následována kapitulací našich politiků (Kosík, 1997, s. 125). Jejím důsledkem je demoralizace, která následně propukla (tamtéž, s. 24) a pokračuje dále i po roce 1989. Obsahem této kapitulace je ustupování před agresívním zlem (tamtéž, s. 125). Útočící zlo nenaráží na odpor a agresor i kapitulant se společně dožadují obětí: cti, společného soužití, čestnosti, svobody i samotné podstaty lidského bytí: ek-sistence jako re-sistence, odporu vůči jakémukoliv zlu (Kosík, 1993, s. 168). Mnichovanství je smíření se se zlem, je to triáda kapitulantství, agresivity a nestoudnosti (tamtéž). A v této triádě ztrácí vše podstatné význam, nastoluje se vláda banality a soukromých zájmů na přežití, po roce 1989 na blahobytné přežití. Rok 1989 je pak oním výše zmíněným přechodem z jeskyně obehnané ostnatými dráty do jeskyně komfortní, avšak o nic méně omezené a reduktivní. Podstatou lidského života, ve světě zbaveném všeho podstatného, je již jen obstarávání prostředků k uspokojování soukromých potřeb v každodenním provozu trhu.

Avšak než se pokusím vysvětlit přetrvávání této ztráty obce po roce 1989, všimněme si ještě jednoho důsledku odcizení. Tam, kde společné „MY“ tvoříme jako svobodní jedinci, a jinak to ani není možné, tam se druhý stává součástí mého „JÁ“ stejně, jako se já stávám součástí jeho „TY“. Jeho starosti jsou pak i mé starosti, jeho vítězství a prohry mými, stejně jako jeho naděje a zápasy a naopak. Jeho ztráta v případě jeho smrti je smrtí části mne samého, ale stejně je zrození nového člověka obohacením mne samého, zvětšením obsahu mého „JÁ“ a opět a vždy i naopak. Život a smrt člověka jsou tak osobně významné, tj. citově prožívané, ne jen pro mne samotného, ale pro všechny další lidi, tvořící s ním určité společenství, ono „MY“.

Pro upřesnění chci dodat, že toto existenciálně významné „MY“ může a nutně musí vznikat i v podmínkách nesvobody, a to tehdy, když se tito lidé spojí ve společném boji za své osvobození, za svržení tyranie. Rozbít sklo v nás a kolem nás je tak možné jen ve společné vzpouře smetávající tyto nemorální poměry. Avšak samotná tato vzpoura předpokládá imaginaci, jež je schopna překročit hranice daného, kapitalistické paradigma doby a dospět k představě obnovené obce, jednoty člověka s člověkem a světem. Jen na základě takové imaginace z ní vycházející praktické aktivity je možné obnovit naše společné „MY“, obec, bez níž vše podstatné ztrácí smysl.

Avšak tam, kde nesvoboda trvá a kde se jí lidé podrobují, tam v důsledku vzájemného odcizení, ale i sebeodcizení ztrácí druhý na významu. Jeho zrození a smrt jsou v podstatě lhostejnou událostí, jejíž význam pro nás spočívá jen v dopadu této události na naše osobní podmínky života např. v podobě možného dědictví, uvolnění místa, jež mrtvý zaujímal v nějaké instituci a jež nyní můžeme zaujmout my sami atd. Zrození nového života, pokud má něco s námi společného, pak pro nás představuje komplikaci a zvýšení životních-provozních nákladů, jinak je lhostejné. Vzájemně odcizení lidé kladou tuto lhostejnost jako požadavek i vůči sobě navzájem, a to ve formě neobtěžování druhých vlastní smrtí. To důležité, konzum, totiž běží dál.

Neodcizení, svobodní lidé se na pohřbu scházejí, aby prodleli ve společnosti nebožtíka i své vlastní, ve společné hostině si navzájem prokazují přízeň a úctu a i takto společně tvoří obec (Kosík, 1997, s. 185). Společná hostina má proto obecně význam existenciální (tamtéž, s. 186), nikoliv hamburgrový. Odcizení, vzájemně si podstatně lhostejní lidé předvádějí na společné hostině jen sami sebe a svou „fraškovitou předvádivost šaušpílerů“ (tamtéž, s. 187). Již nejde o vzájemné sdílení, ale o sebe-předvádění, sebe-prezentaci: kde jsem byl, co mám, čeho jsem dosáhl. Odcizení lidé předvádějí sami sebe jako zboží na trhu příležitostí a v tomto aktu přestává být člověk subjektem svých vlastních dějin a stává se objektem tržních sil (tamtéž, s. 110). V tomto odcizeném sebe-předvádění je tragicky obsažena ztráta druhého i sebe samého, ztráta podstatného v lidství a proměna sebe sama v nástroj nicotnosti, dočasného tržního úspěchu.

Člověk, neschopný re-sistence zlu, je tímto zlem zaháněn do jeskyně, uzavřen v jejích stěnách a odloučen tak od druhých, světa vně i sebe sama. A co více, tato jeskyně není vnější instancí, ale vnitřním stavem. Skutečná jeskyně v sobě obsahuje dobrodružství poznávání nového a neznámého, překonávání sebe sama, vlastního strachu a fyzických sil ve jménu poznání. Jeskyně odcizení je ochuzením. Mnoho z nového, krásného vně i uvnitř nás je jejími stěnami odděleno od našeho já. Taková „jeskyně“ není příležitostí k poznání a dobrodružství, ale je radikálním ochuzením možnosti a významu poznání pro nás. Neseme si ji v sobě vždy a všude, jsou to okovy uvnitř nás, je to hlas cizí, stále okrádající moci, jíž jsme se podrobili, jež nás ovládla, cosi odporného cizího uvnitř nás, co se však vší svou energií domáhá uznání jako naše autentické „JÁ“, i když jím naprosto není a nikdy být nemůže.

V dobách sovětského erárního kapitalismu (Kosík, 1997, s. 29) jsme se podrobovali přinuceni vnějším fyzickým násilím, které postupně přecházelo v korupční získávání souhlasu s vlastní nesvobodou prostřednictvím skromného, tzv. socialistického konzumu. Rok 1989 představoval skok, v němž byla hrozba fyzickou silou odsunuta do pozadí a do vnějšího světa za hranicemi našeho kulturního okruhu, která se tam ovšem velmi často proměňuje v její skutečné užití. Přičemž si svědomí uklidňujeme tím, že mnohamiliardové vývozy zbraní kompenzujeme charitou a humanitární pomocí v řádu milionů (tamtéž, s. 115, 132 a 250). Souhlas v hranicích, již nikoliv našeho světa, ale jen světa, v němž žijeme, prodáváme za zdání svobody, za komfort naší konzumní kapitalistické jeskyně. Svou svobodu nyní prodáváme a vzdáváme se jí nikoliv pod nátlakem fyzické síly, ale pod tlakem tržní ideologie a lákadel konzumu.

Zrada elit

„V letech 68–69 ztratili »reformátoři« moc, protože odmítli opřít se o lidové hnutí, které jim nesčetněkrát (…) vyjadřovalo podporu a bylo ochotno vyjít do ulic, stávkovat, demonstrovat“ (Kosík, 1993, s. 160). Po roce 1989 se situace opakuje a ti, které lidové vzepětí vyneslo k moci, na to velice rychle zapomněli (tamtéž). Bývalí disidenti si záhy osvojují novou ideologii s její svatou trojicí: „trhem, křesťanskými hodnotami a NATEM“ (Kosík, 1997, s. 215). Trh je vydáván za přirozený řád světa, obnovení tržního hospodářství jako návrat k normalitě, nastává normalizace poměrů (tamtéž, s. 108). V logice tržní soutěže o individuální úspěch propuká rvačka novodobých zbohatlíků, církve a šlechty o majetek a zisky. Literáti, kdysi svědomí národa, oslavují tutotrivialitu „fanfárami a stávají se apologety“ (tamtéž, s. 25), tvůrci nové manipulativní ideologie.

Osobní moc okresních tajemníků a jim podobných je střídána neosobním, údajně přirozeným řádem trhu, jenž má odpovídat lidské přirozenosti. A tak máme uvěřit, že naší podstatou je chamtivost a sobectví. Vláda jedné strany, proti níž jsme v listopadu 1989 demonstrovali na ulicích a náměstích, je střídána politickou pluralitou. Avšak: „Podobně jako strana osobuje si TRH monopolní postavení (…) a všechno ostatní si podřizuje“ (tamtéž, s. 129–130). Trh se stává monopolem, popírajícím vši skutečnou pluralitu. To on přiřazuje hodnotu všemu, i člověku, a činí tak jen podle svých vlastních měřítek. Ti, kteří umějí vydělat více, jsou více lidmi než ostatní. To oni „prokázali přirozenou, tj. od přírody danou nadřazenost a v laskavé velkorysosti dávají neschopným nebo méně schopným nuzákům práci“ (Kosík, 1993, s. 159). Tato nová ideologie oprašuje starý sociál¬¬ní darwinismus, jeden z ideových zdrojů nacismu, v němž budoucnost patří mocným a úspěšným, které sama příroda předurčila k jejich výjimečnému postavení. Těm ostatním „zbývá pouze jedno: děkovat mocným, že je vůbec nechají žít“ (tamtéž, s. 153). Dnešní vládní ideologie je takto eklektickou směsí „dravého pragmatismu a upovídaného moralizování. Pragmatici jednají, moralisti mluví, ale vzájemně se doplňují: nemorální realita se přikrašluje větami o lásce a slušnosti“ (tamtéž, s. 159).

Toto bylo napsáno v září 1992 s neobyčejnou jasnozřivostí, ale spíše s vystihnutím podstaty toho, co je stále stejné, a jakým bylo již tehdy, je takovým i dnes a bude takovým, dokud nezanikne v toku dějin. A tak nás apologeti nemorálního kapitalismu stále obdarovávají narůžovělými vizemi hodného kapitalismu, od něhož se vývoj v naší zemi údajně odchýlil, jak jsme toho byli nedávno svědky v Manifestu radikálního liberalismu pánů Peheho a Šterna, kteří se v duchu Kosíkem uvedené svaté trojice dovolávají tajemného vyššího řádu, jemuž bychom se měli podrobit. Jak uvádějí ve svém manifestu, vyrostl klasický liberalismus „organicky z víry v Boha1 a chápal svobodu v kontextu pokory před »vyšším řádem«, současný neoliberalismus je podle nich projevem nepokorné pýchy. Je náboženstvím svého druhu, v němž byl na boha povýšen Trh.“Toto není pokračování v Kosíkově kritice kapitalismu, toto je volání po návratu do starých dobrých časů, které ale byly dobré jen pro nepatrnou menšinu společnosti, a rozhodně ne pro masu zbídačených továrních dělníků a vesnické chudiny a již vůbec ne pro milio¬¬ny zotročovaných a masově vražděných lidí v právě dobývaných koloniích, obsazovaných ve jménu boha a evropské civilizace.

Iluze demokracie

Ano padla vláda jedné strany. „Občan s uspokojením zjišťuje: nejsem již nevolník jedné partaje. Občan se znepokojením shledává: jsem poddaný několika partají. Jsem občan–neobčan, jsem bezmocný zdroj veškeré moci“ (Kosík, 1993, s. 170).

Moc se skryla. V tom je její současná síla. Před oči se nám staví trh jako přírodní zákon, jako neosobní hra odosobněných tržních sil. Politické strany, stejně jako občané samotní se mají sklonit před „vyšším řádem“, který tyto síly nastolují. Avšak náhle přichází trhlina, skrze niž je možné zahlédnout skutečný svět. Tržní síly přestávají platit, když jde o zájem superkapitálu (Kosík, 1997, s. 131, 244 a 245). Zisky jsou posvátným soukromým majetkem bank a nadnárodních investorů. Všechny státy a jejich politické reprezentace jsou povinny udělat maximum pro to, aby rostly co nejvíce. Ztráty, vznikající ze vzájemné rvačky těchto kapitalistů o zisk ovšem nutno v zájmu prospěchu všech hradit z daní běžných lidí. Za anonymitou trhu a neosobním působením tržních sil takto probleskuje zcela osobní zájem lumpenburžoazie (tamtéž, s. 248–249).

Trh je jen závojem nevědomosti, za nímž je skryto soukromé vlastnictví buržoazie, které samo je posvátné, i když jemu (či spíše jim, pozn. M. V.) není svaté nic (Kosík, 1994, s. 20). Trh je jen forma, v níž se uskutečňuje boj těchto vlastníků o maximalizaci jejich soukromého prospěchu. Za anonymní odcizující mocí trhu se proto skrývá neanonymní a velmi osobní moc těchto vlastníků. To kvůli ní jsme ztratili ono podstatné, jeden druhého, jí obětujeme své životy, jí sloužíme a ji uctíváme v onom vzdání se sebe sama ve jménu osobního úspěchu na trhu pracovních příležitostí.

Pro to všechno žijeme v pseudodemokracii. Proto jsme ztratili nejen druhého, ale i sebe sama i schopnost žasnout nad světem kolem nás. Skutečná demokracie je metafyzická, píše Kosík (1993, s. 185). A jen v takové demokracii, v níž lidé společně zakládají svět, mohou přebývat poeticky. Převedena na svůj pozemský základ, skrytý v těchto abstrakcích, je skutečnou demokracií jen ta demokracie, v níž bude zrušena jakákoliv vláda člověka nad člověkem. V níž tedy bude zrušena moc jako privilegium nemnohých, a to nejen moc politická, ale především a podstatně moc ekonomická. Pak teprve bude možné odstranit jeskyni odcizení z našeho nitra a obnovit jednotu člověka s člověkem i lidí se světem kolem nás. Teprve pak se staneme znovu součástí celku, z něhož nás moc privilegovaných násilně vytrhla. Až potom budeme schopni vyjít z jeskyně ven, otevřít se světu a ocenit krásu večerního okamžiku.

Do moře
zapadá slunce
u rybářské vsi
rozsvěcují se okna

Skončeme provokativní Kosíkovou větou:

Již dosti lamentování a nářků nad utrpením obětí Osvětimi, ať žije povstání varšavského ghetta! (Kosík, 1997, s. 125).

Poznámka

1 Samotná víra v jednoho boha vzniká hypostazováním abstrakce absolutní pozemské moci jednoho vládce a jako taková je schopna odůvodnit totalitu, nikoliv však demokracii s její nutnou pluralitou. Blíže k tomu viz Valach 2006 a Valach 2009.

Literatura

Kosík, K.: Století Markéty Samsové. Český spisovatel, Praha 1993.

Kosík, K.: Jinoch a smrt. Hynek, Praha 1994.

Kosík, K.: Předpotopní úvahy. Torst, Praha 1997.

Pehe, J. – Štern, J.: Manifest radikálního liberalismu. Dostupný např. v Britských listech, 13. 9. 2010, viz zde: www blisty.cz/art/54477.htlm

Valach, M.: Každý monoteismus je totalitní. In: Češi v neklidné době. L. Marek, Brno 2006, s. 78–85.

Valach, M.: Svět na předělu. O politické a morální krizi kapitalismu., Grimmus, Všeň 2009, kap. Zrod, s. 87–119.

Tato stať byla publikována ve Tvaru č. 3/2011

Století Markéty SamsovéKarel Kosík

Dvacáté století, které začalo výstřely v Sarajevu roku 1914 a za našich dnů rozpadem sovětského impéria a střelbou ve stejném Sarajevu končí, bývá také nazýváno stoletím Franze Kafky („le siècle de Franz Kafka“) – plným právem. Kafka popsal podstatu této doby s neuvěřitelnou pronikavostí. Zatímco některým jeho vrstevníkům se zdálo, že jeho texty jsou snivá vidění, básnické nadsázky a fantasmagorie halucinace, my dnes s úžasem zjišťujeme přesnost a střízlivost těchto popisů. Kafka dospěl k závěru, a v tom spočívá podle mého názoru jeho hluboký objev, že moderní doba je nepřátelská tragičnu, tragično vylučuje a na jeho místo jako náhražku dosazuje groteskno. Proto je století Franze Kafky zároveň obdobím, jehož kvintesenci ztělesňuje jedna z jeho postav – Markéta Samsová. Markéta Samsová je anti – Antigona 20. století.

1.

Abych objasnil převratnost Kafkova objevu, zastavím se nejdříve u dvou myslitelů 19. století, kteří se zabývali tragičnem a zkoumali rozdíl mezi tragédií antickou a moderní. Mám na mysli Hegela a Kierkegaarda.

Kierkegaard charakterizuje moderní dobu jako období izolace a atomizace, kdy lidé ve vzájemných vztazích vystupují jako pouhá čísla a uplatňují se jako izolovaní jedinci. Je pouze projevem této izolovanosti, nikoli jejím překonáním a popřením, že se jedinci sdružují a vytvářejí asociace, jejichž síla se měří početností. Ať tyto organizace mají pouze několik členů nebo se rozrůstají do statisíců, jsou vždy souhrnem čísel, nikoli svazkem živých, konkrétních lidí. Izolovaní jedinci se houfují do davu. Lidé redukovaní na čísla a vytvářející masu nebo dav jsou pro Kierkegaarda dvě stránky jedné věci. Může se v takové době objevit tragično, nebo jinými slovy: existuje v moderní době Antigona, a jestliže ano, jak se odlišuje od Antigony antické? Dánský filozof načrtává portrét moderní Antigony, o níž se říká „je mým vlastnictvím“ a tuto tragickou hrdinku vysílám do světa a dávám jí, která je dcerou utrpení, jako věno bolest. Antická Antigona, říká Kierkegaard, vzešla z manželství, které Oidipus uzavřel se svou vlastní matkou, když předtím zabil svého otce. Až potud se moderní Antigona shoduje se svou antickou jmenovkyní, ale v dalším nastává hluboká změna a filozof pozname-nává: „Ponechávám všechno jak je, a přece všechno měním“. Tuto základní změnu shrnuje Kierkegaard do několika vět: „Oidipus usmrtil sfingu, osvobodil Théby a žije ctěn a obdivován v šťastném manželství s Jokaste. Co hrůzného se za tím skrývá, netuší nikdo. Pouze Antigona to ví.“ Moderní Antigona zná strašlivé tajemství svého otce a veškerý její život se odehrává jako kolize dvou protichůdných a vylučujících se duševních pochodů: na jedné straně bezmezný obdiv k otci, na druhé straně vědomí o jeho strašlivé vině. Tíhu tohoto vnitřního sváru nemůže Antigona unést a mír a usmíření nachází pouze ve smrti.

Kierkegaardova Antigona se v několika podstatných bodech odlišuje od Antigony Sofoklovy. Jeho Antigona nejedná, pouze trpí. Její duševní život je nevýslovná trýzeň, znásobená tím, že ji nosí jako tajemství a není ochotna se o ní s kýmkoli podělit. Trpí a svým utrpením trápí okolí, neboť odmítá komukoli se svěřit a hledat radu nebo útěchu u lidí nejbližších. Kolize se odehrává pouze v jejím nitru a Kierkegaard poznamenává: „Její život se neodehrává jako život řecké Antigony; pohyb vývoje směřuje do nitra, nikoli navenek, scéna se odehrává uvnitř, nikoli venku.“ Protože se konflikt odehrává v nitru, nikoli veřejně, odpadá také postava Kreona, který je v Kierkegaardově inscenaci postavou zbytečnou. A tak se z politického dramatu, tj. z dění, které se dotýká Obce (POLIS), stává drama do sebe uzavřené subjektivity. Konflikt není veřejný, ale odehrává se v nitru a nejtajnějším soukromí: „Její nejvlastnější život se odehrává ve skrytu“. A moderní Antigona odchází ze světa nikoli na příkaz vládce, ale k smrti ji dohání její vlastní trápení. Usouží se k smrti, uvadá jako usychající květina. Posuzujeme-li vcelku Kierkegaardovu Antigonu, zjistíme, že není postavou tragickou, ale nešťastnou. Kolize, kterou je zmítána, stejně jako smrt, nemají povahu tragična a nepřekonávají mizérii moderních poměrů, které filozof tak mistrovsky popsal jako pád lidí do izolovanosti a jako nadvládu anonymní masovosti. Tato Antigona je produkt a oběť těchto převrácených poměrů a nic v jejím životě ani v její smrti nesměřuje k jejich překonání. Moderní Antigona není bytost tragická, ale pouze nešťastná, která se v romanticko-subjektivním pohroužení do osobního žalu utrápí k smrti, ale nemá moc, ani v životě, ani ve smrti, aby překlenula izolovanost lidí a stala se zárodkem lidské pospolitosti (moderní POLIS).

2.

Hegel, jak známo, považoval Sofoklovu Antigonu za nejdokonalejší básnické dílo všech dob. A také on, podobně jako po něm a v polemické závislosti na něm Kierkegaard, klade otázku, zda je v moderní době tragično možné a zamýšlí se nad jeho povahou. V temném a málo srozumitelném textu z roku 1802 (Über die wissenschaftlichen Behandlungsarten des Naturrechts) popisuje Hegel moderní dobu jako spor a boj dvou postav, figur či osob, jež obě patří k člověku a jsou projevem jeho podvojnosti („die gedoppelte Natur des Menschen“).

Jednu z těchto figur charakterizuje Hegel jako neorganickou a podzemní moc („die unorganische, unterirdische Macht“), druhá osoba přestavuje světlo rozumu a ducha. V tomto sporu se obě mocnosti popírají a vylučují, ale zároveň jsou k sobě připoutány, jedna potřebuje a vyžaduje druhou. Jiná, srozumitelnější jména těchto bojujících stran jsou člověk jako producent a konzument, jako bourgeois, a člověk jako politická bytost, jako citoyen. Tato podvojnost člověka, být jak bourgeois, tak citoyen, je zdroj dění moderní doby, které Hegel nazývá „Tragödie im Sittlichen“. Odehrává se však tento spor opravdu jako tragédie? Hegel sám na několika místech tohoto textu i jinde připouští, že ona podzemní neorganická moc, spleť ekonomických vztahů, vytvářejících systém potřeb („das System der Bedürfnisse“), rozlomí celek společenských souvislostí, osamostatní se na nich a vystoupí proti duchu a světlu jako moc silnější, takže vzájemný vztah této podvojné povahy člověka nebude probíhat jako boj a spor dvou rovnomocných sil, protože jedna síla, ona neduchovní, pohltí a podrobí si sílu druhou, duchovní a člověk jako producent a konzument, člověk jako bourgeois, získá naprostou převahu nad člověkem jako politickou bytostí. Ve sporu bourgeois citoyen, který je možným zdrojem moderní tragédie, nastane tedy zvrat a předpokládaná tragédie se uskuteční jako dějinná ironie, v níž neduchovní síly pohltí síly ducha a poníží je na své služebníky.

Na úvahách Hegelových i Kierkegaardových o tragičnu moderní doby je pozoruhodná jedna věc, která oba myslitele, tak zcela různé, spojuje. U obou se význam tragického posunuje, ztrácí určitost a ztotožňuje se s něčím, co tragické není. Kierkegaardova Antigona je nešťastná osoba, ale filozof ji nazývá tragickou bytostí a ztotožňuje tragično s neštěstím a bezvýchodným utrpením. Hegel popisuje dění moderní doby jako spor podzemních, nevypočitatelných mocností s mocnostmi ducha a nazývá toto dění „Tragödie im Sittlichen“, ačkoli tento děj probíhá ve skutečnosti nikoli jako tragický konflikt, ale jako ironická proměna a záměna. Oba myslitelé tak zahajují neblahý proces proměny smyslu tragična, proces, který kulminuje ve 20. století, kdy nemyslící veřejné mínění pojmenovává tragickým jakoukoli nehodu a nahodilost. Pro mínění naší doby je jakákoli dopravní nehoda, jakákoli přírodní katastrofa tragédií a tragédie je tím větší a drásavější, čím více lidských životů si vyžádá, takže se zdá, jako by její podstatou bylo číslo, počet, množství.

Tento posun smyslu tragična ve veřejném mínění není bezvýznamná a okrajová záležitost, ale výmluvný fenomén, který o době cosi vypovídá a prozrazuje. 20. století, jež jsem v úvodu nazval stoletím Markéty Samsové, se k tragičnu chová nepříznivě a dokonce nepřátelsky, vylučuje tragično a nahrazuje je něčím jiným, co je ve skutečnosti pouhou náhražkou, tj. nepravdivou imitací, napodobeninou tragična. Protože nejrozmanitější nehody a nahodilá neštěstí doprovází přívlastek „tragický“, může se lidem v netragické době zdát, že jsou obklopeni tragičnem a na každém kroku na ně narážejí, ačkoli se ve skutečnosti pouze brodí nehodami, které jsou redukovány na technické, opravitelné poruchy, a život lidí je zbaven osudovosti a ponížen na nahodilost.

3.

Rád bych se zastavil alespoň u dvou okolností, které ztěžují, či dokonce vylučují možnost tragična v naší době. Žijeme v době postheroické. Takové tvrzení neznamená, že ve 20. století nebyly vykonány hrdinské činy. Tato věta pouze říká, že cokoli vznešeného, velkého, statečného, heroického se vykoná, nebo poetického a krásného se vytvoří, je okamžitě vystaveno hrozbě, že bude strženo do procesu přízemnosti, prozaičnosti, malichernosti, banality a v tomto proudu lhostejnosti a glajchšaltování ztratí svébytnost. Mocnou silou 20. století, která ovlivňuje veřejné mínění a jeho prostřednictvím se všude rozlézá a vším proniká, je lokajství. Lokaj nezná a zejména neuznává hrdinu. Zvláštnost lokajského vidění světa je v tom, že všechno transformuje na svoji míru, kterou je přízemnost, a na všechno pohlíží ze své perspektivy a ze svého postoje, který je určován skrytou, zatajovanou nebo otevřenou závistí, podezíravostí a číhavostí. Na rozdíl od doby Goetheovy a Hegelovy, kdy jednotliví lokajové měli své pány „přečtené“, a protože je znali „zblízka“, nemohli v žádném z nich vidět hrdinu, stal se v dnešní době lokajský pohled pánem a vládcem, který diktuje veřejnosti a určuje její morálku a vkus. Číhající a slídící pohled, soustředěný v bulvárním tisku, ví o každém všechno, a může proto každého vydírat svědectvím a kompromitujícím materiálem skutečným nebo zfabrikovaným.

Druhou překážkou, ještě významnější, která se staví do cesty možnosti tragična v moderní době, je banalizace a domestikace smrti. Smrt ztrácí osvobozující otřesnost a stává se nivelizovanou součástí běžného života. Smrt druhého, smrt bližního již není otřes, který člověka vykolejí, smrt zevšedněla a klesla na rovinu, tj. do přízemnosti a bezvýznamnosti věcí, artefaktů, informací, prchavých senzací, které se produkují na běžícím pásu, probíhají skutečností a mizí beze stop. Gilgameš je právem označován za prvního tragického hrdinu, který se v dějinách objevil. Gilgameš je otřesen smrtí přítele, nemůže se z toho otřesu vzpamatovat; a tento otřes ho přivádí na jinou dráhu a je počátkem nového, jiného pohybu – hledání nesmrtelnosti. Gilgameš jako tragická postava sjednocuje ve svém jednání prchavost pozemského života s hledáním nesmrtelnosti. Podstatou tragična, jak ji ztělesňuje Gilgameš, je rozporuplná povaha času, spor dočasného s trvalým.

Vnějším projevem neúcty ke smrti v naší době jsou ony smuteční obřady, které mají veřejný charakter a jsou vysílány televizí. Prokázání pocty zesnulému při nich ustupuje do pozadí a na nejpřednější místo vystupuje ješitnost a ctižádost živých, kteří účast na pohřbu považují za vítanou příležitost, aby se ukazovali a předváděli publiku.

4.

Centrální postavou Kafkovy povídky Proměna (Die Verwandlung), napsané roku 1911, není Gregor Samsa, který se během noci promění v jakýsi obrovský hmyz („ein ungeheueres Ungeziefer“), ale jeho sestra Markéta. Ona zasahuje aktivně do děje a její jednání je skutečným bodem obratu a zvratu, tj. proměny. Groteskní proměna nastává v okamžiku, kdy Markéta Samsová přestává považovat svého bratra za člověka, zbaví se pochybností a váhavosti, zda je člověkem či zvířetem, a jeho přítomnost se pro ni stává nesnesitelnou. V tomto okamžiku se Markéta svého bratra vzdává a zapře ho jako člověka: ve vedlejším pokoji již neleží její bratr, ale jakýsi netvor („ein Untier“). Je pouze v logice věci, že Markéta Samsová, moderní anti-Antigona, svého bratra nepohřbívá, ale přenechává služebné, aby pozůstatky byly odkllizeny („wegschaffen“) a beze stop sprovozeny z povrchu země. Nezemřel člověk, ale zdechlo, chcíplo, zcepenělo jakési zvíře. Služebná říká o mrtvém Gregoru Samsovi: „…es ist krepiert, da liegt es, ganz und gar krepiert!“ Když jsou vztahy mezi lidmi odlidštěny natolik, že se živí vzájemně považují za obtížný hmyz, bylo by groteskní, kdyby pozůstatky těchto lidí-nelidí, těchto lidských hmyzů byly pohřbívány, protože jejich stavu, tj. jejich groteskní proměně odpovídá, že jim nemůže být vystrojen smuteční obřad, ale jsou banálním nářadím, koštětem, lopatou a hadrem odklizeny a prozaicky sprovázeny ze světa. „Es“ a „krepieren“ – to jsou odpovídající výrazy pro groteskní proměnu.

Ale protože jsou lidé, i ve své nelidské podobě, nadáni vědomím a řečí, musejí své jednání nějakým způsobem zdůvodnit – sobě i jiným. A Markéta Samsová, anti-Antigona moderní doby, uvažuje nahlas takto: Gregor Samsa není již ani bratr, ani člověk. Kdyby byl bratrem a člověkem, měl by na rodinu ohled, nerušil by její klid a sám by se dobrovolně odklidil z domu. Neboť rodina, včetně Markéty Samsové, chce mít svůj klid („seine Ruhe haben“) a všechno, co tento klid narušuje, je odporné, odpuzující, musí jít z cesty, musí být odklizeno.

A tímto klidem neotřese naprosto nic, ani smrt: smrt ztratila svou otřesnou moc, je bezmocná proti zaběhanému, běžnému klidu, kterému lidi propadají. Markéta Samsová zosobňuje tento neotřesitelný „klid“ moderní doby, kterou nic nevyvede z míry, a proto kráčí ke svému cíli – přes mrtvoly. Mladý organismus Markéty Samsové, toto bujné, výbojné a bující mládí setřásá ze sebe všechno, co by mohlo jeho nezadržitelný růst ohrozit, setřásá také smrt bratrovu a není nic, naprosto nic, co by tímto růstem a bujením mohlo otřást. Ničím neotřeseni, žádnou smrtí neotřesitelní, kráčejí pozůstalí po mrtvém Gregoru Samsovi dále, jsou i po smrti bratra a syna zcela zaujati „výhledy do budoucnosti“ („Aussichten für die Zukunft“), které jsou, jak se nyní, po smrti syna a bratra ukazuje „velmi výhodné a zvláště pro pozdější dobu velmi slibné“ („überaus günstig und besonders für später vielversprechend“).

Markéta Samsová, neotřesená ničím, ani smrtí bratrovou, kráčí vstříc své budoucnosti, která je reprodukcí minulosti, a bude proto ve svém dalším životě pouze opakovat sterilnost, přízemnost, zaběhanou minulost a do tohoto sterilního opakování vloží veškerou energii mládí.

Proto má Kafkova „proměna“ ironickou a groteskní mnohovýznamnost. Lidé jsou již natolik proměněni a uvězněni do banality, všednosti, přízemnosti, malichernosti, které považují za „normalitu“ a obvyklost, že nemají moc, ochotu a vůli, aby se z těchto degradujících podmínek osvobodili, a tak se skutečně a vpravdě proměnili. Gregor Samsa se sice přes noc promění v hmyz, ale tato vnější a naturalistická transformace pouze zdůrazňuje, že vnitřně a duchovně setrvává v banalitě a omezenosti svého dosavadního života. Změnil pouze podobu, ale neproměnil se. Smrt je degradována a ani ona nemá již moc, aby lidi z této banality a přízemnosti vyrvala.

Ale je moc pochodující a přes mrtvoly kráčející banality, zosobněné v postavě Markéty Samsové, která je anti-Antigonou moderní doby, opravdu tak všemocná, že vylučuje jakoukoli možnost tragična a že na svém vítězném tažení světem smete z cesty každou možnou Antigonu?

Musel jsem takto vyhrotit situaci, abych počáteční otázku o možnosti či nemožnosti tragična v naší době mohl upřesnit a přeformulovat na otázku jinou: kdo se vůbec může vzepřít skutečné nebo domnělé všemohoucnosti Markéty Samsové, kdo se jí, jakomoderní Antigona, postaví na odpor?

5.

Není obtížné uhodnout, kam směřuji. Domnívám se, že je načase osvobodit Milenu Jesenskou, aby se nekrčila ve stínu Kafkova díla jako přechodná součást jeho biografie. Literární tvorba Jesenské není souměřitelná s básnickým dílem Kafkovým. Ale Kafkovu dílu odpovídá – velikostí a významem – osud Jesenské. Osud a dílo si odpovídají, tj. polemizují a vedou spor, a u jejich pře se rodí hlas moderní doby, který nesouhlasí s Markétou Samsovou a staví v pochybnost její všemohoucnost. Toto odpovídání osudu a díla, díla prezentovaného německy píšícím pražským Židem a osudu ztělesněného v české ženě, je také posledním, závěrečným a konečným slovem oné komunity Čechů, Němců a Židů, která se soustřeďovala v Praze jako ve „středu Evropy“ a dnes je nenávratně ztracena.

Naše doba, říká Franz Kafka svým dílem, vylučuje tragično, je to doba tragičnu bytostně nepřející a nepřátelská. Tuto dobu je možno zachránit, tj. pozvednout z banality zla pouze tragickou obětí, odpovídá Kafkově skepsi, nikoli slovy, ale svým postojem a osudem Milena Jesenská.

V čem je osud Mileny Jesenské, který je souměřitelný s dílem Kafkovým, a zároveň je polemikou s ním? Osud Mileny Jesenské spočívá v tom, že umírá v německém koncentračním táboře. Takové zjištění je správné, ale nevystihuje celou pravdu. Osud Mileny Jesenské je v tom, že nachází smrt v německém koncentračním táboře, ale stejně tak by byla skončila v každém jiném koncentračním táboře oné doby. Osud Mileny Jesenské je v tom, že se v oné bezvýchodné dějinné situaci, kterou byl krátký časový úsek od podzimu 1938 do podzimu 1939, postavila současně a zároveň proti všem třem podobám zla, které tehdy určovaly dobu: jak proti zlu německého nacismu, tak proti zlu ruského bolševismu, ale také proti zlu evropského mnichovanství.

Sofoklova Antigona i možná Antigona moderní se shodují v tom, že vystupují z mlčícího a ustrašeného davu, vybočují z řady a stojíce takto osamoceně mimo řady, stávají se osobnostmi mimořádnými. Vybočují z řady, aby promluvily a jednaly proti tomu, co považují za zlo-řád.

Moderní Antigona má „jedno oko navíc“ („ein Auge zuviel“). Moderní Antigona má jedno oko navíc, protože ostatní a druzí přivírají jedno oko nebo obě před existujícím zlem a nejsou ochotni vidět zlo ve všech podobách. Vidí zlo pouze v jedné podobě, ale přivírají oči nad druhou či třetí podobou zla. Kdo má jedno oko navíc, nenahlíží pouze do toho, co se děje kolem něho, neobjevuje a nezjišťuje pouze zlo ve všech podobách, ale vidí také, a v tom je tragická jasnozřivost, co sám musí udělat, jak sám musí jednat: postavit se na odpor proti všem podobám zla. Ovšem proti této přesile musí podlehnout.

Chtěl bych předejít nedorozumění. Netvrdím, že Milena Jesenská je Antigona moderní doby. Říkám něco jiného: kdo zkoumá možnost či nemožnost tragična v moderní době, nemůže přehlédnout osud Mileny Jesenské. Na jejím osudu je cosi zvláštního. A proto bych svoji počáteční otázku o možnosti či nemožnosti tragična v moderní době upřesnil a ještě jednou bych ji přeformuloval takto: na jaké překážky naráží možná moderní Antigona, které jí znemožňují, aby se stala Antigonou skutečnou?

Sofoklova tragédie se obvykle a mylně vykládá jako konflikt dvou stejně oprávněných nutností, kolize státní moci, která je povinna trestat zrádce, s pietou rodiny, která má za povinnost pohřbít své mrtvé členy a neponechat je napospas dravé zvěři. Ale hlubším základem tohoto konfliktu je kolize psaných a dočasných zákonů lidských s nepsanými a věčnými zákony božskými, tedy konflikt se děje jako nevyhnutelný spor dvou individualit, Kreona a Antigony.

Obtížnost toho, aby se možná moderní Antigona stala Antigonou skutečnou, spočívá v tom, že její protihráč je „individualitätslos“. Moderní Kreon není individuální osobnost, ale osoba bez individuality, moderní Kreon je sice moc všudypřítomná a komandující, ale současně anonymní. Proto se možná Antigona moderní doby nikdy nemůže střetnout s Kreonem tváří v tvář, jejich rozhovor a konflikt se nikdy nemůže uskutečnit z očí do očí. Toto pouze lidské, co zneuznává a potlačuje „božské“, tato prozatímnost a dočasnost lidských příkazů a pokynů je anonymní a bez tváře, nikoli individualita jedince, ale anonymita mocného a nařizujícího systému.

6.

Na počátku své přednášky jsem položil otázku, zda je v naší době tragično možné, ale přeskočil jsem a zamlčel jsem to nejpodstatnější: co je tragično? Proto svoji otázku upřesním a přeformuluji ještě jednou, naposledy: co je tragično a co znamená možnost nebo nemožnost tragična pro moderní dobu?

Jako první zkoumal povahu tragédie Aristoteles ve své Poetice. Aby mohl filosof napsat pojednání o podstatě tragédie, musela zde již být díla básníků, která se veřejně předváděla jako divadlo. Původnější než vědecké pojednání o tragédii je tragédie jako dílo básnické. Takové rozlišení mezi filosofií a básnictvím však ještě neříká celou pravdu o podstatě tragédie. Původnější než vědecké pojednání o tragédii, ale původnější také než básnické dílo, zvané tragédie, je dílo občanů Athén a toto společné dílo se jmenuje POLIS. My, athénští občané, říká Platón, jsme sami tvůrci tragédie nejkrásnější a nejteplejší. („TRAGÓDIÁS AUTOI POIETAI“). Platón, využívaje dvojznačnosti slov MIMÉSIS a POIÉSIS, argumentuje takto: zatímco básníci a skladatelé tragédií skutečnost napodobují, my, občané, touto skutečností, jako POLIS, jsme. My nejsme (pouze) básníci, my jsme opravdoví tvůrci, jsme tvůrci tragédie nejpravdivější (TRAGÓDIÁ ALÉTHÉSTATÉ). Tato tragédie se děje jako spor (POLEMOS), jako svár mezi lidským a božským, mezi dočasným a trvalým, mezi banálním a vznešeným, a POLIS se zakládá, trvá a obnovuje v tomto sporu. Jestliže by v tomto sporu, který je nejpravdivější tragédií, pouze lidské vytlačilo božské, banální pohltilo vznešené a dočasné by zvítězilo nad trvalým, Obec, POLIS se rozpadne a zanikne a s ní i nejpravdivější tragédie. TRAGÉDIE, kterou vytvářejí athénští občané, je způsob, jak se zakládá, obnovuje a udržuje Obec (POLIS). Nejvlastnějším místem a kolébkou TRAGÉDIE je politika, nikoli poetika jako oblast, kde svá díla vytvářejí geniální jedinci.

Když Hegel a Kierkegaard v 19. století a Georg Lukács (Die Seele und die Formen, Berlin 1911) a Paul Ernst (Der Weg zur Form, Berlin 1906) na počátku století našeho zkoumali rozdíl antické a moderní tragédie a kladli si otázku, zda je moderní Antigona možná, nevedla je starost, zda se objeví nový Sofokles a nový Shakespeare. Jejich otázka byla součástí kritického myšlení, které přivítalo moderní dobu, ale zároveň v ní objevilo rozpory a jednostrannosti, v samotných základech této epochy zjistilo nezadržitelnou tendenci k překračování jakékoli míry, a vyslovilo proto obavu, zda se v moderní době místo tragična nestane groteskno a karikaturnost oním adekvátním výrazem, v němž se vyslovuje a vychází najevo tendence k bezměrnosti a nesmírnosti, k překračování míry a jejímu nedbání. Proto je otázka, zda v moderní době existuje možnost tragédie, respektive tragično, totožná s otázkou, zda moderní doba má sjednocující moc, aby ze svých předpokladů a ve svých podmínkách byla schopna vytvořit onu pospolitost, kterou Řekové nazývali POLIS, nebo také KOINÓNIÁ, společenství lidí a bohů. Země a nebes (viz Platón, Gorgias, 508a), tj. moderní obdobu, nikoli nápodobu, antické POLIS.

Zdroj:

Kosík, Karel. „Přednáška na konferenci ‘Kafka a Praha‘, listopad 1992. InStoletí Markéty Samsové. Praha: Český spisovatel, 1993, 11–21.

(Continued)

Několik vět…

Jiřina Šiklová
Narodila se v roce 1935 v Praze. Vystudovala historii a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity
Karlovy v Praze. V roce 1965 se podílela na založení katedry sociologie FF UK. Kvůli své
angažovanosti byla po 21. srpnu 1968 z fakulty vyloučena a později vězněna za šíření zahraniční
literatury. Po roce 1989 se vrátila k výuce sociologie a podílela se na založení Katedry sociální
práce FF UK či pražského Centra pro Gender Studies.

Před 20 lety se schylovalo ke konci vlády komunistů nad naší zemí a o tuto změnu
jsme aktivně usilovali.

Za 20 let mnozí z nás svým umem, pílí a inteligencí dosáhli profesních úspěchů a
blahobytu, o kterém se nám za komunismu ani nesnilo.

Budování soukromého úspěchu jsme vykoupili tím, že jsme až příliš ochotně
odevzdali osud věci veřejných do chtivých a chamtivých rukou.

Skandály dnešních politiků sledujeme se stejným znechucením jako někdejší tupost
těch komunistických. Napříč zemí se rozrostl bezprecedentní systém korupce na
komunální, krajské i centrální úrovni.
Vstupenkou na lukrativní posty polostátních podniků a organizací s miliardovými
rozpočty je legitimace nebo spřízněnost s velkou politickou stranou.

Nepozastavujeme se nad tím, že v zemi, kde je pracovní síla 3x levnější než v
západní Evropě, je kilometr dálnice 2x dražší.

Nepozastavujeme se nad tím, že miliardové veřejné zakázky získá ministrova firma s
momentálně neznámým vlastníkem – akciemi na doručitele.

Nepozastavujeme se nad tím, že bývalý premiér vydělal desítky milionů na obchodě
s akciemi od podnikatele, kterému předtím zajistil miliardovou dotaci.

Nepozastavujeme se nad tím, že výroba tramvajenky s čipem stojí v Praze 10x více
než v Londýně nebo v Paříži.

Vleklá vyšetřování, když k nim vůbec dojde, končí tím, že obvinění se neprokázala.
Pokud magistrátní úředníci uvíznou v síti policie, tak jedině té švýcarské nikoli
české.

V naší zemi lze dnes ustát jakýkoli skandál,za několik dní ho překryje ten další.

Hlavě státu, zaměstnané vlastní ješitností a bojem proti nebezpečí evropské
integrace, nestojí korupce za půl slova.

I když je to dnes méně okaté, média vědí o čem psát víc, o čem méně, o čem nic.

Zatímco v dobách komunismu jsme museli překonávat strach, nyní je překážkou
lenost.

Nadáváme na ceny, ale jsme líní změnit banku nebo telefonního operátora.

Necháme se stříhat jak ovce. Jsme líní se informovat, vytvářet si, prosazovat a bránit
svůj názor.

Místo přísunu a zpracování informací si vymýváme mozky stupidními seriály.

Místo zpráv a názorů čteme v bulváru o celebritách, kdo komu zahýbá a s kým.
Náš národní cynismus se masochisticky vyžívá v tom, jak hrozné panují poměry a
sami kromě vymýšlení vtipů neděláme nic.

Ti přihlouplí se ještě rozčilují nad stotisícovými platy, ale miliardové causy jim
unikají.

Svou lenost pak omlouváme filozofií, že “jsou stejně všichni stejní”, případně “tihle
budou ještě horší”.

Za nezájem a lhostejnost k osudu věcí veřejných zaplatíme vysokou cenu.

Korupce prodražuje většinu investic financovaných z daní i z obrovského deficitu.
Ukrajuje šance našich dětí, na nichž v soukromí tak usilovně pracujeme. Zadlužuje
zemi, která bude jednou jejich.

Dvě největší strany si rozparcelovaly tuto zemi s tím, že stejně budeme muset volit
jednu z nich bez ohledu na to, jak přezíravě se k nám budou chovat. Myslí si, že
stačí provětrat strašáky, zahrát na strunu sociálních jistot pro jedny a strunu nízkých
daní pro druhé. Technika jejich vládnutí přitom dlouhodobě vylučuje jedno i druhé.

Monopol jedné strany v naší zemi nahradila střídavá a na komunální úrovni i
společná vláda dvou stran, které se vždycky nějak dohodnou. Je přitom zřejmé, že i
ostatní strany využívají své zaslepeně loajální “fanoušky”, ochotné jim odpustit
úplně cokoli.

Vedení velkých stran sází na to, že se budeme bát zahodit náš hlas podporou malých,
nových či exotických a že nám nezbude než zvolit jejich oranžovou či modrou košili
bližší než toho druhého kabát.

Kolikrát jsme už slyšeli, že “není koho volit”, mnozí volit nechtějí a nepůjdou.
Kolikrát jsme svou volbu s pocitem studu nikoli hrdosti, zdůvodňovali menším
zlem. Není snad právě takovýto vynucený hlas z rozumu ten “vyhozený”? Jakou
cenu má vůbec náš hlas, když ho dáváme se skřípěním zubů?

Nikdo z nás si nedělá iluze, že by malé politické strany byly lepší a čestnější než ty
velké. Moc korumpuje vždy. Ale absolutní moc korumpuje absolutně.
Možná jsme se někdy ptali našich rodičů a prarodičů: “A proč jste s tím tehdy něco
neudělali?” Připravujme si dnes odpověď pro naše děti.

Nemusíte to podepisovat. Můžete to poslat dál.

Jiřina Šiklová
Klimentská 17, Praha 1.
e-mail: jirina.siklova@ecn.cz

Probehla zahradou

horecnate, az pak se uklidnila

Pamatuj si slova

stale jsou soucasti obrazu

Desky se pohnuly

doveslovala zpatky k molu

to vajicko je vyborne, rekla

16 výtisků

16 variant

tehdy byla společnost mnohem více atomizovaná

***
Poušť roste: střez se v sobě skrývat poušť!
Dře písek o písek, poušť šíří spoušť.
Žhne nesmírná smrt hnědým smrákáním
a žvýká - život tráví žvýkáním...
Když smyslnost tě zprahla na padrť,
věz, člověče - žes prach, žes poušť, žes smrt...
***
F.N.1887

mě zdržuje tvůj rozum jenom

jak je snehu blize seri se a je mi L.

pico

ico

co

*

jaja

29.7. 2010

I.

Na hranicích normy se ustálená představa ruší,
místo ní, zahálka a podivné chvění
využita jako argument k čtení.

II.

Falešné zpívání autorit, laskavé sladké prostředí muzeí.

III.

Náš jazyk nad kolapsem, ztracené vědění na požádání.

IV.

Jak vchází křehkost významů do hanebného prostředí
s jasnou hlavou.

_

_

_

_

vy jste tak hodný, že ani nemůžete bejt češi.

okrajové porno

vztahující se

přímo k centru

Krystaly a mraky

Miroslav Petříček jr.

Sotva by bylo možné nalézt přesnější označení pro to, k čemu dospívá filosofické myšlení 80. a 90. let (to, které bývá většinou bezhlavě spojováno s „postmodernou”, to, které reprezentují např. současní francouzští autoři jako Jacques Derrida, Jean Francois Lyotard nebo Gilles Deleuze, Jean-Luc Nancy anebo Philippe Lacoue Labarthe), než právě slovní spojení rozptýlená koncentrace. Což lze dnes konstatovat tím spíše, že již máme možnost zaujmout určitý odstup od počátků tohoto myšlení v 60. letech, přehlédnout jeho vývoj v tom, co se dnes ukazuje jako podstatné, a shrnout jeho hlavní tendence. Řečeno ještě jinak a méně složitě: dnes již můžeme odhlédnout od různých zbytečných sporů a věnovat se jen tomu, co je živé. A toho není málo.
Začněme však nejprve cestou, která vedla k dnešní podobě toho, čemu se říká „filosofický diskurz”. 60. a 70. léta byla paradoxní, neboť jim sice ještě vládlo paradigma struktury (strukturalismus tehdy velice radikálně vytlačil ze scény do té doby módní existencialismus), avšak originální bylo to období především proto, že v rámci tohoto paradigmatu podnikala z různých stran (psychoanalýza, marxismus, nietzscheovská interpretace síly apod.) cosi jako konstruktivní revizi základních strukturalistických modelů, především lakové představy „struktury”, která ji modeluje do podoby krystalu či krystalické mřížky (celková funkce vládne uspořádání všech prvků, které jsou spolu navzájem spojené, avšak jejich smysl záleží právě v tom, že jsou součástí tohoto uspořádání: jedinečnost momentu je potlačena ve prospěch celku; proměny struktury jsou „vnitřní”, což znamená, že strukturu lze popisovat jako systém vnitřních transformací, které však nepřesahují její hranice, jimiž je definována). Mají-li, jak tvrdí Lévi-Strauss, mýty (anebo sny či hudební kompozice) podobu struktury, jsou to vlastně stroje na potlačení času, neboť v jejich počátku je již implikován jejich konec. Jinak řečeno: struktura je zde všude myšlena v podstatě jako uzavřená, přičemž prostorové uspořádání prvků má přednost před jejich uspořádáním v čase (v žargonu strukturalismu: synchronie má přednost před diachronií). Pokud tedy strukturalista zkoumá například vývoj určité řady, převádí jej na řadu horizontálních průřezů, na následnost stavů.
Od 60. let se však, jak řečeno, objevují pokusy tento model proměnit a myslet strukturu jako otevřenou, to jest jako dynamický, „energetický” aparát, jehož nejdůležitější vlastností jsou jeho vnitřní napětí a to, že ne všechny jeho transformace mají přísně deterministickou povahu; je to struktura, jež by měla být schopna zahrnout do svého pohybu i moment náhody (či „nezáměrnosti”). A právě v této chvíli se pojem struktury stává zajímavým, i pokud jde o chápání umění: lze dokonce říci, že kritika uzavřeného modelu vychází ze zkušenosti umělecké praxe. Právě k umění totiž patří zcela specifická otevřenost: umělecké dílo dotváří každý divák in situ a tento otevřený prostor pro své docelování chová každá dílo (jako určitá struktura) v sobě samém. Je-li umělecké dílo strukturou, pak takovou, že její součástí jsou rovněž možné (a ne ve všem předvídatelné) reakce jeho „vnímatelů” (z toho pak vychází tzv. „estetika recepce”). Tato struktura už není ani uzavřená, ani nehybná: umělecké dílo jako cosi neoddělitelného od procesu svého vnímání je spíše strukturované dění.
Domyslíme-li tuto tendenci do všech důsledků, dostáváme se k paradigmatu, které se začíná objevovat v 80. a zejména v 90. letech: tímto paradigmatem již nejsou krystaly, nýbrž mraky. Neboť není názornějšího příkladu otevřené struktury, než je mrak. Není totiž pochyb o tom, že mrak je nějak strukturován (Karl Popper ve své slavné úvaze o mracích a hodinách říká, že záleží na perspektivě, z níž se díváme na jedno či druhé: na mikroúrovni se hodiny jeví jako mraky a v dostatečném odstupu je mrak jako termodynamický systém organizován jako hodiny), ale ještě méně lze pochybovat o tom, že mrak je dění. K tomu, co má povahu mraku, dospějeme vždy tehdy, když se snažíme myslet strukturu a dění současně. V tomto případě už struktura není to, co determinuje momenty, celek nevládne jednotlivému, jak je tomu v případě krystalu, nýbrž zde lze nanejvýš říci, že existuje určitá globální zákonitost, jež však neurčuje, jak v konkrétním případě vypadá lokální událost. Nejnázornějším příkladem by byla každá předpověď počasí: známe přírodní zákony, jimiž se řídí cirkulace atmosféry, avšak naše znalost konkrétního průběhu počasí na konkrétním místě je vždy silné „rozostřená”: krystal ve velkém se mění v menším měřítku v mrak, místní jev nelze bezezbytku dedukovat z globálního principu. Ale právě o tento zbytek běží: v něm o sobě dává vědět jistá neredukovatelnost, jedinečnost, neopakovatelnost. Vzdor atlasům mraků je každý mrak jiný. Celek přestal být jednoznačně určující instancí – a tomu odpovídá i dnešní věda, která studuje spíše termodynamické procesy, objevuje princip neurčitosti, ví o tom, že každý axiomatický systém je „necelý”, pojem „informace” formuluje vzhledem k pravděpodobnosti a nepravděpodobnosti, zabývá se teorií fraktálu, „rozmytých” množin a chaosu. To všechno je vlastně pokus popsat přiměřenějšími termíny strukturaci živého světa.
Známá Lyotardova kniha Postmoderní situace je srozumitelná právě odtud, z tohoto přechodu od krystalů k mrakům, nebo´t autorova (teze o konci „velkovyprávění” (jak výraz „metanarace” překládá V. Bělohradský) říká, že ony velké, globální příběhy (legitimující různá formy našeho vědění) přestaly být schopny organizovat místní události. Vše, co platí o mracích, lze pak zpětně přeložit do tohoto Lyotardova způsobu vyjadřování. 0 krystalech platí, že uspořádání momentů v dané mřížce je určeno strukturou celku a z ní je „dedukovatelné”: smyslem momentu je jeho místo v celku, chci-li znát smysl, musím znát jeho místo v celku. Anebo ještě jinak: mám určité pravidlo, a jsem-li schopen daný jev přiřadit k pravidlu, vím, o jaký jev běží: klasifikuji, přiřazuji, poznávám. Mám atlas mraků a vidím mrak; podle atlasu se zdá, že tento mrak patří do třídy těch, které se nazývají „kumuly”. Vidím oblak a řeknu: „To je kumulus.” Jenže není. Kumulus není tento (zcela jedinečný) mrak, který právě teď vidím. Kumulus je mrak, který lze dedukovat z typologie, který však na obloze nikde není. Chci-li vidět daný mrak jako „kumulus”, musím právě odhlédnout od jedinečné podoby každého z mraků, abych viděl pouze to, co chce atlas oblaků, abych viděl. Mrak se rozplynul, a na obloze zůstal krystal. Mrakům se ustavičné a zcela beztrestné děje bezpráví.
Otázka myšlení 90. let je prostá, protože zní: jak být práv mrakům? Anebo také: jak být práv našim myšlenkám, jejich specifickým podobám, barvám, vůním a chutím? Vždyť přece každá myšlenka je jako mrak: má velice neostré okraje, mění se. Jakmile se setká s jinými (a s nimi se setkává ustavičně), její vyjádření je vždy jen dočasné, provizorní, je to jen okamžitá krystalizace, které nesmíme tolik věřit. Myšlení je proces, protože se stále učíme mluvit, vidět, ale abychom se učili, musí se naše koncentrace stále rozplývat, aby naše myšlení neustrnulo v krystalech. Příběhy se dějí, a chceme-li z nich vystoupit, abychom se na ně podívali zvenku, musíme je proměnit v krystaly.
Tradice našeho myšlení nás naučila všemu, jen ne tomu, jak být práv mrakům, jak vydávat svědectví o jedinečnosti jevů a událostí. Umíme soudit jen tehdy, máme-li po ruce nějaký zákoník, ale ne tehdy, jestliže se posuzovaný případ zákoníkům vymyká. Neumíme posuzovat případy, aniž bychom je podřizovali předem daným pravidlům, a namísto toho hledali pravidla, jak je vůbec vyjádřit. Jevy a události již předem odsuzujeme k tomu, aby se vůbec nedostaly ke slovu. A proto, jak je teď zřejmé, a jak to formuluje právě Lyotard, se musíme učit, jak být právi situacím, v nichž se něco domáhá toho, aby bylo vysloveno, a trpí bezpráví tím, že to není možné, protože se nevejde do našich krystalicky jasných pravidel. Nevíme, jak jedinečné jevy a dějící se události prezentovat, aniž bychom je re-prezentovali prostřednictvím něčeho jiného.
To je důvod, proč současnou filosofii tak přitahuje umění a v neposlední řadě umění výtvarné: ona čirá fakticita, kterou je schopno umění prezentovat, to, co nelze redukovat, to, co mění krystaly v mraky a katedrály v prchavé mihotání barvy a světla. Pocit skutečnosti mama teprve tehdy, setkáváme-li se s prezentací ne-reprezentovatelného, s tím, co je jen a jen faktické tak jako každý mrak.
Ke skutečnosti ukazují všechny trhliny a zámlky v řeči: jakmile se v plynulém toku řeči zarazím, protože cítím, že nejsem práv tomu, co se snažím vyjádřit, ke skutečnosti ukazují všechny čáry, které se lomí, propadají a stávají se hledáním svého pokračování, protože jejich zlom je následek silného pocitu, že není možné pokračovat naznačeným směrem. J. Derrida říká, že to, čemu především je třeba se učit, je způsob, „jak ne-mluvit”. Protože jen tehdy mluvíme o něčem, co je skutečné.

_________

_________

Ve svém vývoji a současnosti / je pracně sfrázovaný odlesk / evro-východo-zaoceánských idejí a errat. // Utrápená opička / zmatená komplexy vystřelujících mistrů / pilně poskakující ve větvích / jejich osamělé konstruující robustnosti. // Národní mrnění / mezi metropolitníma nohama avantgard / překračujícíma do času / a nezávisle utrácejícíma očima bdění.“

v.b.

*

ty tady zustanes sam

si nemuzu splist a kdybys to chtel

domluv se s Davidem

vis kde bydli?

m

š

Rozpoznání zrdcadla – touhy mého nastavení
zrdcadlo pro mě, svého druhu politika mého já o mě
oplakávaná nemožnost rozpoznat odlesky žaláře
díla, kterého sem si nastavil, skutečnost běžného života až se probududí ,,z ,,
ani Nitche mi z té piče nepomůže.

A tak prave helvetika nebo co je prekazkou

videli jste nekdy pohadku o rozumu?
libila se vam, citili jste pri ni neco
a pri zapadu slunce taky jste prozivali podobny pocit

a prisla kdyz spal a zbavila ho bremena nebo mu naopak pritizila
tod otazka po smyslu….

blizsi informace http://alescermak.info/books

*****************

* DOWNLOAD slavoj zizek MLUVIL TU NEKDO O TOTALITARISMU?.pdf

5.2.2010

,,jí postoj jenž propagoval,,

*

* Sprostá mantra

stát a nebo sedět

________

________

Parfémy právě teď na sníh

a extra exotika

prstem po mapě

Jste bez práce ?

stratil se klíč k bohatství

Tomáš Halík a novoroční kocovina.

Ruská kunda

kunda z ruska

Nasypat intelektuálům

do mísy strachu aby nezlobily

poslouchej sou krásný
poslouchej postupně
navazujou na sebe

Kdo může povědět všechna podobenství,
jež usvědčují národy bez knih,
nehovořící řečí srozumitelnou?
Ani umí-li všechny řeči,
nedovede vylíčit jejich bezmoc.
Nahé jsou zajisté všechny národy bez knih
a nemohou bojovati bez zbraní
s protivníkem našich duší,
uchystáni za kořist věčné muky.

(svatý konstantin 827-869)

Záběr střídá zaběr
vše musí být pochopitelné na první pohled
odpověď možná pouze…

,,jedna,,

nezdržovat výběr, klik a dál
showbusiness je kulturou, pravicovou
ne však kvůli obsahu
ale kvůli absenci obsahu.

___________

___________

Po ztraceném měsíci pátrá celý svět
objeví se anděl čeká na milence ha ha ha ha ha

nelakuj vědou svět pičo!

mnoho znaků, málo označovaného
mnoho významů, málo významného
mnoho čátí, málo celků
mnoho faktů, málo kontextů
mnoho kopií, málo originálů
mnoho obrazů, málo zobrazeného
mnoho promluv, málo domluv
mnoho cílů, málo smyslu
mnoho reprezentantů, málo reprezentovaného
mnoho odpovědí, málo otázek

obhajoba 2009.pdf

atelier Monumentální tvorby Jiřího Příhody
jméno: Aleš Čermák
ročník: 3

V první polovině akademického rok 2008/2009, jsem vytvořil instalaci s názvem:

Stavba se staví od základu,
text je čten z leva do prava,
jakým způsobem číst architekturu?

Instalace skládající se z desky na kozách, kreseb, animace a několika modelů.
Stůl, jako pracovní deska či podložka sloužící pro prezentování modelových situací.
Téma instalace se zabývalo ,, definitivností,, kritikou definitivnosti, nejen ve smyslu uvažování, ale také jako kritika definitivnosti v architektuře.
Instalace vytváři jakýsi pomyslný kruh s poukazem na definitivnost,jako  možné východisko v 3/4 instalace, pokračujíc do záznamu  realizace /aninace/, jako procesu.
V druhém semestru jsem zároveň navštěvoval studio architektonické tvorby na VŠUP, kde na základě zadání (kulturní centrum pro Český Těšín), vznikl text vztahující se k pozici architekta v současné společnosti s vizualizací, popisem mého projektu.
Zjištují, že práce z prvního semestru a tyto dvě práce, pospolu vytvářejí konkrétnější pohled na situaci, vzájemně se propojují.

Hlavni instalace, vrámci letního semestru na Akademii výtvarných umění:

Příběh bez konce

Kniha, jejíž obsah, sloužil jako materiál pro vznik nové interpretace téže knihy, byl počátkem vzniku uvažování,
co je příčinnou vzniku interpretace,jakým způsobem slouží dílo, stává se nepoužitelnou historií v momentě, kdy se pokoušíme vysát jeho obsah?
či je jeho význam paralelní s významem nově vzniklé interpretace?,
může na jeho základě vzniknout další interpretace sama v sobě se vztahují k výchozímu tématu, čili k tomu co je příčimnou vzniku interpretovaného objektu?

Námět/Příběh/vyprávění/mezery

Může být příběh námětem pro vyprávění příběhu, o příběhu? Je možné vyvarovata se paradoxu?
Je historie současnou hodnotou? Kladu si tyto otázky, netýkající se přímo umění, ale vztahující se ke skutečnosti procesu vzniku umění.

Pokusím se dodat text, vztahující se přímo k instalaci:

Nevypravujeme přece cokoli. Vypravujeme něco, co má nějaký začátek a konec, který je s počátkem úzce svázám a je na něm závyslí.
Způsobem, že je vytvořen námět, jehož počátek byl příčinnou konce a v němž konec, odkazuje k počátku.

Je to téma uzavřeno samo v sobě?

Každé vyprávění je vystavěno z věcí, které si odpovídají.
Začátek vytváří situaci, která se rozuzluje k závěru s prvky začátku.
Konec opakuje začátek a samotný začátek dovoluje uvažovat o závěru.

To je pro mě velice přínosné.

Jinak řečeno příběh/první fotografie Pantheonu/, který uvádí do pohybu, je jeden z důležitých prvků,
další bylo to, že co jsem vymýšlel bylo příběhem, který se pokoušel vystačit sám o sobě a jehož konec odpovídal začátku a naopak.

Bez obsahu (obsahem díla, je obsah díla)

Tato práce se svým obsahem obrací k dílu samotnému, určitý odstup od umění může být možný přístup k jeho porozumnění.

Dílo se začne strácet, pokud se divák snaží více porozumnět či rozkódovat dílo /pohledem do lupy/, zarověň ho nutí podívat se.

Soubor

Sběr všemožných prací realizovaných i rozpracovaných prací za uplynulý rok, ponechaný pro volné nahlédnutí, přehrabování.

účast na společných výstavách v nejbližší době:

My Europe, Headquarters of the European Union / EESC, Brussels

My Europe, DOX Centre for Contemporary Art, Prague

text – architekt a společnost.pdf

Úloha architekta v současné společnosti /architekt a společnost/

Jsem student Akademie výtvarných umění. V letním semestru 2009 jsem se pokoušel absolvovat výměnnou stáž na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v architektonickém studiu Doc.Jindřicha Smetany. Můj text by měl sloužit jako jakási reflexe profese architekta, jeho myšlení, úlohy v současné společnosti s důrazem na oproštění se od dogmatismu své profese a vykročení mimo rámec zažité konvence svého myšlení.
Rád bych, aby můj text nebyl brán jako subjektivní útok na profesi architekta (které si obrovsky vážím), ale spíše poukázání na jakýsi strnulý konzervativismus (této profese).
Návštěva studia ve mne vyvolala pocity, abych se začal zamýšlet nad otázkou, kdo je architekt a jaká je jeho úloha v současné společnosti?
Co by měl narušovat, co naopak přinášet?

Ty to otázky jsem si kladl již dříve, opět se k nim začal vracet po vyhlášení semestrálního úkolu, který zněl takto: Přestavba bývalé sladovny v Českém Těšíně na kulturní centrum, obsahujíc veškeré možné prostory od divadelních a koncertních sálů, atelierů, galerií, čítáren, kaváren, přes společenské místnosti, ubytovací plochy a mnoho
dalších prostor, soukromých či veřejných.

Jako člověk přicházejíc z odlišného oboru, (byť s obrovským zaujetím a zájmem o tuto profesi) se stavím do role pozorovatele a kritika zažitých konvencí či postupů.

Ukázky kultury

Aby bylo možné začít budovat kulturní centrum je potřeba si položit pár otázek týkajících se důležitosti samotné objektu v již zmíněné lokalitě.

Je kulturní centrum místo, kde se kultura rodí? nebo je místem ohraničeným, podobně jako zoologická zahrada, kde se kultura útržkovitě prezentuje?
a slouží jako pouhý spektákl, pro nenasytné lidské duše.
Nestane se kulturním centrum po časem přežitkem, pro společnost neustále toužící po větší a větší porci?
Není kulturní centrum jen prázdné bezobsažné místo ve světě roztoužené nenasytného davu?

Nebo je kulturní centrum oáza ostrov, jakási dočasná zóna svobody?

Nejsem schopen říct s jistotou ani jedno ani druhé, pokusím se přemýšlet jako člověk určující/architekt/, ale zároveň jako člověk, který je  součástí společnosti,
na tomto základě vybudovat ,,ideální architekturu,,

Úloha architekta je vybudovat co nejideálnější prostor, pro prezentování toho či onoho, až dosáhne svého výsledku, jakého si definitiva, splnil svůj úkol a odchází.
Definitivu tzn: stavba, kterou po sobě zanechal, může bez problému sloužit svému účelu.

Architekt odchází

Stavba slouží svému účelu, splňuje veškeré své funkční hodnoty, slouží.

Opravdu slouží?

Není pouhá funkční hodnota stavby jakousi masturbací architekta? Není tato funkčnost pouhou polovicí úspěch? Není architekt nezodpovědné sobecké stvoření, počítajíc s tím, že stavba opravdu bude sloužit.
Zdá se, že se tvůrce staví do pozice diktátora, s konstatováním: ,,nyní je stavba na světě, já odcházím, další osud je mi lhostejný,,
Neměl by pohled architekta směřovat blíže k lidem (nejen s nimi počítat)? využívajíc jejich potřeby, poslouchat jejich názory? čerpat z lokální situace? na těchto základech teprve začít budovat tzv:  ostrov (architekturu)

Zažité konvence /baráky bez základu/

Pozice, ve které se nachází myšlení architekta jakožto člověka určujícího životní principy spěje do bodu ,,otroka doby,,, pozice se obrátili vyvíjenému tlaku podléhá, místo aby vytvářel protitlak a nabízel nové řešení.
Mám pocit, že se ze současného myšlení vytrácí analytická reflexe, výsledek je důležitější než-li proces, efekt/estetika věci/ je výsledkem, obsah je odpadem, jasným důkazem jsou prezentované tisky projektů, naleštěné pře estetizované samolepky baráků bez základů.

Základ-obsahem

Abych se opět vrátil ke kulturnímu centru, položme si otázku zdali je potřeba za každou cenu stavět, není prázdná plocha obsahem?
Je architektura vůbec stavba? Nemůže být architektura virtuální strukturou, myšlenkou, řetězcem, sítí vzájemně propojených vztahů, vytvářejících
onu hmotnou strukturu?
Pokoušel jsem se při řešení tohoto úkolu nad těmito body přemýšlet, obrátit celý proces naruby, na místo konstrukce zvolit dekonstrukci, avšak za účelem znovu vystavění nové konstrukce.

,,Je třeba strhnout stávající budovu a obnažit její základy a na těch základech postavit něco jiného, základy, které jsou v nás zdaleka nepředurčují k tomu, abychom postavili jen jeden typ budovy, na těchto základech se dá postavit něco úplně jiného a nezměníme se budeme pořád architekty, ale změníme se jakožto architekti,,

Neviditelná buňka aneb Jak francouzská policie vyrábí teroristy

Bertrand Schmitt – Bruno Solařík – Thierry Tremblay

Praha, 24. 2. 2009

Tarnac je malá vesnice o 327 obyvatelích, ztracená v lesích střední Francie.

V sobotu 15. listopadu 2008 zde byla provedena razantní policejní operace: do obce vtrhli policisté v kuklách a těžkoodění členové zvláštních jednotek. Cílem bylo zlikvidovat zločineckou organizaci s centrem na jednom z tarnackých statků.

Pořádkové síly zastihly na statku několik lidí. Pak vše pokračovalo tak, jak tomu při policejních raziích proti zločincům bývá: ozbrojenci srazili osazenstvo na zem, všechny přítomné spoutali a pozatýkali.

Něco tu však přece jen přesahovalo běžné meze boje proti zločinu: do akce bylo – za masivní asistence televizních kamer – zapojeno sto padesát strážců zákona, podporovaných navíc dvěma vrtulníky…

Ta zločinecká organizace byla totiž dle úřadů přímo organizace teroristická. Jednalo se prý o tzv. neviditelnou buňku. Teroristická aktivita této ilegální buňky měla spočívat v sabotáži na vlakových trolejích, jež dne 11. listopadu 2008 na několik hodin znehybnila rychlíky TGV.

Prohlídka tarnackého statku, jejímž cílem bylo nalézt materiál a nářadí použité pro shazování trolejí, však skončila nezdarem. Stopadesátičlenná policejní jednotka spolu se sběrači vzorků DNA, s vrtulníky a se psy slídícími po výbušninách na statku zabavila žebřík… Policejní operace byla přesto završena zadržením patnácti osob. Devět z nich bylo obviněno. Mimochodem, bez jakýchkoliv důkazů. Většina jich byla po 2. prosinci 2008 propuštěna, jsou však nadále stíháni na svobodě.

Dva zadržení ve vězení zůstali. Ten, kdo měl teroristickou organizaci na tarnackém statku řídit, a jeho partnerka. Vůdcem měl být čtyřiatřicetiletý intelektuál Julien Coupat. On a jeho přítelkyně Yldune Lévy byli 15. listopadu 2008 vzati do vazby a drženi v ní za „výjimečných podmínek“ – protože byli zatčeni za „organizování zločinného spolčení a odpovědnost za škody způsobené teroristickým činem“.

***

Za běžných okolností mají rodiny a advokáti pochopitelně právo navštěvovat zatčené osoby; o tom v demokratickám státě vlastně nikdo ani na vteřinu nepochybuje. Avšak zrovna toto právo se za „výjimečných podmínek“ ruší. Po několik dní byli tedy oba zadržení zcela izolováni. Jak se brzy prokázalo, byli přitom vystaveni ponižujícím praktikám, například častým a důkladným tělesným prohlídkám včetně „análních inspekcí“. Yldune Lévy byla každé dvě hodiny probouzena ze spaní. Oficiálně bylo toto opatření zavedeno pro její „ochranu“, a to „před ní samotnou“. Mnozí komentátoři – včetně soudců – však dosvědčují, že taková praxe, která je u „vězňů pod zvláštním dozorem“ skutečně uplatňována, byla zavedena za účelem vytvoření psychického nátlaku a zlomení odolnosti zatčeného. Není těžké si představit, o jaké zlomení odolnosti mělo jít v případě pětadvacetileté dívky, spoluobviněné bez důkazů ze zločinného spolčení a teroristického činu: v takové situaci by se leckterému vyšetřovateli dozajista hodilo alespoň přiznání, které, jak známo, může důkazy nahradit.

Yldune Lévy byla nakonec propuštěna, avšak jen „dočasně“, přičemž je nyní podrobena pravidelným policejním kontrolám a její propuštění neustále napadá státní prokuratura, ministerstvo spravedlnosti i ministerstvo vnitra Francouzské republiky.

Julien Coupat je ve vězení dosud. Jemu nepomohlo ani rozhodnutí zvláštního soudního úředníka, který vydal 12. prosince 2008 souhlas s jeho propuštěním. Za mřížemi totiž Coupata drží „předběžné opatření k vazbě“ – ve francouzském právu téměř nepoužívaný, výjimečný postup, za jehož uplatňování v daném případě nese odpovědnost státní zástupce, podléhající přímo ministryni vnitra.

***

Tarnacká aféra je mezinárodně pozoruhodná hned z několika důvodů: státní moc – spolu s médii – při ní několikrát přikročila k porušení principu presumpce neviny: samotný úřad ministryně vnitra označoval mladé lidi z tarnackého statku bez důkazů rovnou za „nebezpečné teroristy“. Nemluvě ostatně o tom, že popsaná policejní opatření, počínaje obsazením vesnice po zuby ozbrojenou rotou o velikosti poloviny počtu obyvatel dané obce, a konče „zvláštním dozorem“ nad obviněnými, naprosto neodpovídají závažnosti činu, který je zmíněným osobám přisuzován: ředitelství francouzských železnic oznámilo, že oním trolejovým protestem (kterého se obviněné osoby buď dopustily nebo nedopustily – důkazy stále nejsou) nebyly v žádném okamžiku ohroženy lidské životy a že jeho jediným důsledkem bylo narušení jízdního řádu (poměrně marginální ve srovnání s masivními francouzskými stávkami v dopravě). Terorismus jako hlavní bod obžaloby je tedy v tomto případě až groteskně neodůvodněný. Skutečná právní kvalifikace činu tohoto typu zní spolupachatelství při poškozování cizí věci. V takovém případě může být obviněný stíhán na svobodě.

Hlavním rysem podivného vztahu k právu ze strany „ochránců práva“ je bezpochyby jeho poněkud povědomá teatrální atmosféra. – Aby nedošlo k omylu: skutečný terorismus jakékoli provenience – tedy vydírání či přímo vraždění nevinných lidí na základě principu kolektivní viny – musí být ve svých záměrech i projevech odsuzován a potírán, o tom není pochyb (a bylo by vůbec podivné, kdyby o tom chtěl někdo v rámci demokratického právního řádu pochybovat). K čemu by však mohlo sloužit vyvolávání protiteroristické psychózy tarnackého typu? Nemohlo by být široce medializované zadržení mladých lidí z Tarnaku francouzskými úřady čímsi jako varováním? Čímsi jako hrozbou, adresovanou… všem? Pokusem předem umlčet – právě za pomoci strašáka terorismu – případné projevy nespokojenosti s jednáním představitelů státní moci? Pokusem ospravedlnit mnohá opatření a zákony, které již nyní důrazně kritizuje občanská společnost?

Ono totiž už je co kritizovat: uveďme jediný příklad. Je jím třeba zavádění elektronické databáze EDVIGE, která směřuje k předávání informací policejním zpravodajským službám o politických a náboženských postojích nebo o sexuálním chování zástupců spolků, odborů, politických stran i všech jednotlivců, označených za potenciálně nebezpečné…

Komu to něco vzdáleně připomíná – například z dějin některých nejmenovaných států či z oblasti sci-fi –, ten jistě chápe, co by zde mohlo být jednoho dne reálně v sázce.

***

Francouzské úřady se zde však (na rozdíl od podobných případů z dějin či z oblasti sci-fi) dopustily jedné nepatrné chyby, která má dalekosáhlé následky: počítaly podle všeho s tím, že rozprášené komunity mladých „nepřizpůsobivých“ nonkonformistů (tak je dané úřady identifikovaly) se nezastane nikdo jiný než jim podobní (a vůbec kdovíjací) „nonkonformisté“ (teroristé?, anarchisté?) a že s její nemilosrdnou likvidací budou naopak souhlasit dozajista zcela „konformní“ a hlavně snad pokud možno politicky inertní obyvatelé tiché vesničky ztracené v lesích. A o ně že se to pak třeba opře.

Ale co se nestalo: vesničtí sousedé zatčených se ihned postavili na stranu svých zadržených spoluobčanů. A navíc ustavili občanský výbor na jejich obranu! Reakci obyvatel obce na ohromující policejní útok proti „nebezpečným teroristům“ popisují členové tohoto spontánně vzniklého vesnického výboru jako směs hněvu, nepochopení a strašlivého, ponižujícího pocitu neúměrnosti, přehnanosti. Ve svém nelíčeném (a vlastně zcela pochopitelném) rozhořčení mluví přímo o zběsilosti moci a médií. M. Gillabert, občan Tarnaku, se ptá: O co tady vlastně jde? O obec, která mezi sebe přijala několik mladých, k nimž jezdili na návštěvu přátelé, někteří z nich zůstali nebo se sem vracejí, někteří obnovili místní obchod, další zde hospodaří, jiní organizují kulturní aktivity (…) a vzájemně si všichni pomáhají, jak to bylo vždy zvykem u místních lidí… Jak může někdo mluvit o skrývání nebo o ilegalitě, když tady jde právě naopak o únik před anonymitou a agresivitou velkoměst?

Tím to však neskončilo. Nejen v samotném Tarnaku, ale v celé Francii i v zahraničí odsoudili mnozí lidé zmíněnou vlnu porušování práva, k níž v tarnackém případu zjevně došlo. K občanským protestům se připojili mnozí univerzitní profesoři a intelektuálové. Mezi nimi několik z nejdůležitějších současných filosofů (Giorgio Agamben, Alain Badiou, Jean-Luc Nancy, Jacques Rancière aj.), spisovatelů (Jean-Chistophe Bailly, Bernard Noël, Dominique Noguez, Serge Quadruppani aj.), ale také řada dalších umělců, vědců, právníků i politiků. Francouzská Liga pro lidská práva považuje za nezbytné reagovat na nejnepřijatelnější deviace v soudních a policejních praktikách, které se stávají neslučitelnými s právním státem.

Ve více než čtyřiceti francouzských městech, samozřejmě včetně Paříže, se vytvořily výbory na podporu vyšetřovaných z Tarnaku. Za hranicemi Francie se výbory téhož určení ustavily v Barceloně, Berlíně, Bruselu, Lisabonu, Moskvě, New Yorku, Praze a Ženevě.

Všechny zmíněné výbory kritizují to, co z celé aféry vyplývá obecně, principiálně: zřetelně politický charakter aféry, zjevnou snahu úřadů využít „protiteroristických zákonů“ a „výjimečných opatření“ k porušování stávajícího práva jako takového, tedy v důsledku k závažnému a znepokojivému ohrožení lidských práv, v demokratických systémech dosud takříkajíc nezadatelných alespoň na papíře.

Konkrétně pak výbory „na podporu obviněných z 11. listopadu“ požadují okamžité propuštění Juliena Coupata z vazby. Toho ještě představme: Coupat původně působil jako vysokoškolský učitel, který se roku 1999 podílel na vydání dvou dnes již legendárních čísel revue Tiqqun, blízké situacionistům či filosofům, jako jsou Cornelius Castoriadis a Giorgio Agamben. – O to zde však vůbec nejde. Kdyby byl rodilým obyvatelem Tarnaku či kdovíjaké jiné vesnice a zabýval se řekněme povoznictvím či obchodem s uhlím, důvod k protestu proti jeho věznění na základě daných obvinění by v souvislosti této aféry nebyl ani o milimetr kratší. Dnes je to on, no a zítra by to mohl být kdokoli jiný. Nebo ne?

***

Vyjadřujeme hluboké znepokojení nad politickými manipulacemi, které dnes ve Francii závažně ohrožují svobodu projevu a přesvědčení. Odsuzujeme evidentní rozpory mezi údajnými činy a formulacemi obžaloby. Upozorňujeme na nutnost jejího uvedení do souladu s platnými zákony, uplatnitelnými v dané situaci. V této souvislosti protestujeme proti zadržování osob, vůči nimž neexistuje žádný důkaz, který by jejich zadržování za dané situace ospravedlňoval. Ostře odsuzujeme ponižující opatření, odporující právům člověka v demokratickém státu a podezřelým způsobem odůvodňovaná „antiteroristickými zákony“.

Žádáme propuštění těch, kteří byli – podle všech dostupných indicií – obviněni v prvé řadě… pro výstrahu. Máme s prominutím za to, že právo musí být respektováno i v demokratické Francii. Ostatně, tady rozhodně nejde jen o Francii.

Autoři jsou spoluzakladateli pražského výboru na podporu obviněných z Tarnaku.

Bertrand Schmitt (1967), francouzský filmový režisér, scénárista, básník a publicista, člen surrealistické skupiny. Žije střídavě v Paříži a v Praze.

Bruno Solařík (1968), redaktor revue Analogon, lektor East and Central European Studies na FF UK, překladatel, básník, člen surrealistické skupiny.

PhDr. Thierry Tremblay, Ph.D. (1970), quebecký vědec, odborný asistent francouzské a frankofonní literatury a historie na PdF UK v Praze.

_________

_________

Katerina Seda redakční text z polskeho listu Krytyka Politiczna.pdf

1

2

3

4

5

6

communication platform 2008

Takoví normální blázni
Václav Bělohradský
Dědictví let šedesátých II.

Třináctého května 1978 byl přijat italským parlamentem zákon č. 180, nazývaný „zákon Basaglia“, podle psychiatra, který byl jeho hlavním inspirátorem. Byl to převratný zákon, ale italská veřejnost příliš nevnímala ani jeho novost, ani jeho rozporný dopad na dějiny lidského utrpení. Byla omráčena. 9. května 1978 ve čtrnáct hodin odpoledne v ulici Caetani v Římě, v zavazadlovém prostoru staré renaultky, bylo nalezeno mrtvé tělo uneseného ministerského předsedy Alda Mora. Boje let šedesátých i sedmdesátých se náhle ocitly v temném stínu této lidské i politické katastrofy. Terorismus Rudých brigád vrcholil.
O zákonu č. 180 diskutovali tehdy nejznámější filosofové doby: Sartre, Foucault, Deleuze, Laing, Chomsky… Vracel duševně chorým jejich hlas, lidskou důstojnost, občanská práva – uzákonil dobrovolnost léčby, léčba vynucená je od té doby jen časově omezenou výjimkou, která musí být schválena například také starostou jako garantem občanských práv; blázince byly zrušeny a nahrazeny sítí teritoriálních středisek péče o duševní zdraví.
Psychiatr Franco Basaglia, který se svými spolupracovníky o zákon č. 180 bojoval celý život, se řídil přesvědčením, že „duševně nemocný je nemocný především proto, že je vyloučen, opuštěn všemi, že je to osoba bez práv, vůči které je vše dovoleno… to vše odkazuje na násilí, zneužívání, umrtvování, na nichž je založen náš sociální systém“. Když se v roce 1964 stal primářem ústavu pro duševně choré v italské Gorizii, nechal zbořit zdi, které oddělovaly blázinec od města: zkušenosti psychotika nelze oddělit od zkušeností „normálních“ nějakou zdí, jsou součástí normálního života. Duševní nemoc je jen jedním ze způsobů, jak se člověk přizpůsobuje společnosti, v níž je vystaven nárokům, které „maje rozum, jehož nyní užívá“, nemůže splnit „bez odporu svědomí“, jak napsal Mistr Jan Hus ve svém nejslavnějším dopise.
Ale je to opravdu tak? Nepřecenil ten zákon sociologii a nepodcenil biologii?
Blázinec se stal v šedesátých letech symbolem „totální instituce“. Ten pojem hrál tehdy klíčovou roli. Totální instituce je místo, v němž je skupina lidí zcela podřízena ve všem druhým lidem, aniž by měli jedinou alternativu k typu života, který je jim vnucován; lidé jsou tu vydáni napospas soudům a nárokům druhých. „Totálně internovaní“ jsou donuceni považovat opatření proti sobě za smysl své existence.
Vzbouřená mládež šedesátých let vnímala „totální instituci“ jako zamaskované jádro systému, v němž žila: kdo si chce uchovat svůj rozum a svědomí, tu nesnesitelně trpí, někdy se proto vzbouří a končí v blázinci. Psychiatrie je nejtotálnější z totálních institucí, protože se nás snaží nejen normalizovat, ale donutit, abychom normalizaci sebe samých považovali za „léčbu“.
Jak dokazuje obrovský úspěch filmu Přelet přes kukaččí hnízdo, boj proti psychiatrii jako totální instituci se stal ikonou intelektuální, politické a morální kritiky postprůmyslové společnosti šedesátých let. Kulturní scénu ovládla antipsychiatrie.
Čekárna byla plná. Najednou se zvedl starý muž v černém zimníku, měl klobouk, silné brýle a červený obličej, z něhož se vyvalil řev: „Toto přece není možné! Zač nás mají? Zapomněli už, že jsou odpovědni lidu! …Já byl objednán na devět třicet! A je deset!“ řval muž. … Pravil jsem: „Pane, já s vámi souhlasím ve všem a už třicet let… ale upadnete do neštěstí ještě většího.“ …Do ticha začal muž naříkavým hlasem mluvit: „Vy se mi v duchu všichni asi smějete… nikdo nepozoruje, že jsme v rukou bandy…“ Teprve za několik minut přišli dva silní muži v bílých pláštích. „Kde je ten rozčílený pán?“ ptali se. „Ten šel domů.“ …Někdo pravil: „To jsou věci! Jdete jenom se zubem a můžete skončit v blázinci.“ Muži… ještě jednou se rozhlédli po čekárně, ale nepoznali mě, a tak odešli.
Tento bezvýznamný příběh se udál 15. ledna 1980, někde v Praze, zaznamenal jej v Českém snáři Ludvík Vaculík. V rozčíleném muži poznává „kritika samotných principů státu“, jemuž ale ta kritika způsobí pád „do neštěstí“. Jaké jsou „legitimní hranice“ kritiky principů státu? Kde je hranice mezi hněvem a šílenstvím, mezi vášní a nárokem?
Co je megalomanie pro prostého vojáka, je normální pro generála, podezřívavost paranoika je normální chování agentů CIA. Přiměřenost nároků na druhé a na sebe sama závisí na ochotě druhých přijmout jako legitimní naši definici situace; když je odmítnuta, naše nároky začnou být „nepřiměřené“ a nastane „krize“. Nikdo neví, kudy vede hranice mezi přiměřeným a nepřiměřeným nárokem, klikatí se někde kolem nás podle ducha doby a společnosti, vždy ale plní svou základní roli – oddělovat normální většinu od nenormální menšiny. Kolem té rozmazané hranice je plno varovných nápisů, když na ně nedbáme, riskujeme, že ji překročíme a budeme internováni. I chartisté, jejichž rozporné společenství Ludvík Vaculík v Českém snáři popisuje, mohli „za normalizace“ snadno skončit v blázinci s diagnózou například „stihomam“, „kverulantství“ nebo „bipolární porucha“.
Mladí vzbouřenci v šedesátých letech by měli pro toho starého rozčíleného pána pochopení. Stejně jako Vaculík s ním souhlasili, masově a překotně překračovali hranici mezi přiměřeným a nepřiměřeným chováním.
Novou vyhláškou o čistotě zaměřenou na sociálně nepřizpůsobivé lidi dává prý hlavní město najevo, „že věci, které nejsou slučitelné s běžným životem, nemají v Praze co dělat“ – řekl náměstek městské policie. „Být úspěšný a bohatý je dnes povinnost, v Praze zvláště“ – glosuje Nový Prostor, časopis prodávaný bezdomovci.
Bydlíval jsem v osmdesátých letech často u Jacquesa Rupnika v Paříži, blízko Place Nation. Před domem sedávala na lavičce den co den clochardka-filosofka, rád jsem si s ní povídal. Jednoho dne strašně pršelo, fučel vítr, seděla tam zkřehlá, zabalena v igelitovém pytli, dívala se na zatažené pařížské nebe a usmívala se. Prohodil jsem „Tvrdý život!“ – „Už jsem na tom jednou byla hůř, byla jsem zaměstnaná v bance,“ odpověděla mi.
Je mnoho silných argumentů na podporu hlediska této bezdomovkyně, mnoho filosofů a umělců sdílelo její přesvědčení, že práce v bance je účast na zločinu. Ta clochardka by po nové vyhlášce o čistotě v Praze neobstála; kdyby neodstoupila od své podvratné vize světa, byla by speciálním týmem prohlášena za „neslučitelnou s běžným životem“. Bojím se, že doba, kdy z této formule bude slovo „běžným“ vypuštěno, je už na dohled.
Pojmem „duševní choroba“ označujeme určité životní problémy: lidé, kteří se obracejí na psychiatra nebo jsou k tomu donuceni, se učí považovat určité své nároky, potřeby a postoje za „příznaky duševní choroby“, protože jsou nepřiměřené hegemonické definici situace. Psychiatr je jedním z hlavních členů speciálních týmů, jejichž úkolem je činit lidi „slučitelnými s běžným životem“. Kdo je prohlášen za „duševně chorého“, ztrácí právo „veřejně zdůvodnit“ definici situace, o niž opírá své nároky; bláznovo slovo je „nicotné a nejsoucí“.
V italském Janově jsem často potkával podivína, který nemohl v noci spát, protože se bál, že mu sleze kůže z těla, až jednou vybuchnou jaderné bomby, uskladněné pod zemí. Viděl kdysi jakýsi dokument o Hirošimě a stále se mu vracel obraz holčičky, jíž z těla visela kůže v cárech. Strach o kůži janovského pomatence můžeme podepřít mnoha racionálními argumenty a mnoha vědeckými dokumenty, je v něm zakódována kritika „samotných principů světa rozděleného mezi jaderné velmoci“, kdo ale hledá smysl v řeči blázna, je sám blázen – nebo psychiatr.
Pokračování * (4)

Takoví normální blázni

(1) * Dokončení
Strach toho podivína byl rozumný, proto „neslučitelný s běžným životem“. Kritika je s běžným životem slučitelná jen pod podmínkou, že nepřekročí vymezené žánry a vyhrazené prostory – například přednášky na univerzitě, kázání v kostele, papežovy řeči „o pravdě Ježíšově“ pronášené z okna jeho vatikánského sídla, „pravda a láska“ ve veřejných projevech Václava Havla.
Osvobodit ujařmený rozum bláznů bylo strhujícím heslem šedesátých let, navazovalo na prastarý literární topos „obráceného světa“, v němž „blázni vládnou moudrým“ a „doktor blbec radí géniům“.
Myslím, že dvě témata byla pro The Spirit of the Sixthies nejpříznačnější. První shrnuje slavný britský antipsychiatr Ronald Laing v knize Politika zkušenosti: Osoba s normální duševní poruchou se pokládá za zdravou proto, že se více či méně chová jako kdokoli jiný. Jiné formy poruch, které nedrží krok s převládající podobou pomatenosti, označuje normální většina jako špatné či šílené. …Společnost si velmi váží svých normálních lidí. Vychovává děti k tomu, aby se vzdaly sebe samých a staly se absurdními, tedy aby byly normální. Normální lidé pobili za posledních padesát let zhruba sto milionů svých normálních bližních…
Normální lidé jsou v západních společnostech masa zmanipulovaných deviantů, kdo se mezi nimi nezblázní, nemá ani rozum, ani svědomí. Když se například v zaměstnanci banky náhle probudí svědomí, začne „mluvit jako blázen“ a končí v ústavní péči, placené bankou. V normální společnosti způsobují rozum a svědomí člověku tolik utrpení, že je často neunese a zřekne se jich. Na dně každé šílené řeči je utrpení člověka, který se mezi normálními lidmi cítí v rozporu se svým rozumem a svědomím. Jaderné zbraně, raketové základny, rozsáhlá manipulace veřejným míněním a represe velmocí v zónách jejich strategického zájmu – například USA v Latinské Americe či v Indočíně, nebo bývalý SSSR v Maďarsku či Československu – jsou dokladem „normální zločinnosti celé průmyslové civilizace“.
Druhým velkým tématem je moc maskovaná jako „péče o člověka“. Její ikonou se v šedesátých letech stala právě psychiatrie.
Vzpomínáte si na nejslavnější scénu Formanova filmu? Jack Nicholson se zmítá, právě dostal elektrošok. Vynalezl ho Ugo Cervetti, italský psychiatr. Všiml si jednou, že prasata na jatkách, omráčená elektrickým proudem, mění své chování, a „zdálo se mi“ – napsal ve své zprávě o této léčebné metodě – „že prasata na jatkách by mohla poskytnout materiál velmi cenný pro mé pokusy“. Poprvé vyzkoušel elektrošok na muži zadrženém pro potulku, který byl onálepkován jako „schizofrenik“, protože mluvil zmateně a delirantně. Nejdřív byl ten muž trápen elektrickým proudem nízké intenzity, 80 voltů po 0,2 vteřiny. Zazmítal se a začal náhle zpívat mohutným hlasem, pak se uklidnil. Když se lékaři nad ním dohadovali o druhém pokusu, nešťastník se vztyčil na lůžku a řekl jasně a zřetelně: „Ne, podruhé ne, je to strašné.“ Cervetti na chvíli zaváhal, ale pak v něm převládl duch „totální instituce“, která přece názor pacienta v úvahu nebere, a trápil ho znovu po 0,2 vteřiny, tentokrát proudem 110 voltů.
Elektrošok se stal paradigmatem systému, který člověka pod záminkou péče o jeho zdraví „normalizuje“: a jsme normalizováni, když začneme považovat hlas vlastního rozumu a svědomí za příznaky duševní choroby a přejeme si „prášky“, abychom ho neslyšeli.
Kdo byl normální v období normalizace v Československu? Kdo je normální dnes?
Ve čtvrtek 17. 7. 2008 jsem našel na serveru www.seznam.cz tuto zprávu: Hůlka zešílel: Dostal amok a rozkopal dveře! Deník Aha! získal svědectví o šílenství zpěváka Daniela Hůlky (40), který v pobočce České spořitelny v Říčanech rozkopal skleněné dveře…
Neznám toho zpěváka, ale rozumím jeho činu ve svém srdci, mnohokrát jsem v bankách (a téměř ve všech úřadech) měl podobné puzení. Kdyby čeští daňoví poplatníci v době katastrofální bankovní politiky kopali vztekle do skleněných dveří bank místo toho, aby za ně poslušně zaplatili kolem pěti set miliard korun, přišli by si pro ně sice „silní muži v bílých pláštích“, ale bylo by to nenormální?
Hranice mezi normálním a nenormálním se ustavuje v procesu „normalizace“. Ta určité potřeby kriminalizuje, jiné si vynucuje, ustavuje rozdíl mezi sděleními, která se musíme snažit pochopit, a těmi, která „nemá smysl“ snažit se pochopit, přikazuje nám, k čemu musíme zůstat lhostejní a co nás naopak musí angažovat, aby nás „normální“ uznali za sobě podobné.
Když je proces normalizace úspěšný, ustaví se „hegemonie“. Označujeme tím slovem moc, která se vykonává skrze odpolitizované pojmy jako pravda, lidská práva, krása, dobro, užitek, věda, zdraví duše a těla, produktivita práce atd. Známé Milgramovy pokusy ukázaly, že stačí zasadit určitý nárok do známé definice situace – například bílý plášť lékaře, vědecký výzkum, „USA vyvážejí demokracii“, „Evropa civilizuje divochy“ – a lidé začnou považovat za normální pustit elektrický proud do svých bližních.
Pojmy „rozum“ a „pravda“ jsou v západní civilizaci dva hlavní nástroje normalizace neboli ustavení hegemonické moci. V šedesátých letech se mládež proti nim vzbouřila s nezapomenutelnou energií. Jsou ale rozum a pravda nástrojem normalizace ve všech svých podobách a nutně? Je třeba osvobodit ty pojmy od jejich normalizátorské funkce, nebo je třeba osvobodit se od těch pojmů?
Na takovou otázku vzbouřenci let šedesátých odpověď nenašli. My ji také nenajdeme, ale ukažme si alespoň směr, kde ji hledat. Rozlišme především mezi řečí a vyjadřováním. Řeč nekonečně přesahuje naši schopnost vyjádřit se, jsme stále jakoby zaskočeni tím, co se v řeči chce „skrze nás“ dostat ke slovu – třeba řeč krajiny, kterou procházíme, zakoušíme náhle jako něco, co musí být vyjádřeno, a začneme pro tu zkušenost „hledat slova“. Řeč je třeba pojmout jako hru: tak jako ve hře nastávají bez přestání nepředvídané situace, na které hráči musejí najít přiměřenou odpověď, v řeči na nás stále něco naléhá a my pro to hledáme výraz. Tak jako situace vznikající v průběhu té hry nelze nikdy vyvodit z vědomí jednotlivých hráčů, ani to, pro co dokážeme nalézt slova, nelze odvodit z našeho vědomí – je to situace v řeči. To, co zakoušíme jako „(sebe)vědomí“, se formuje ve strhující naléhavosti toho, co se chce skrze nás vyjádřit.
Všechny druhy moci, především ale moc pečovatelská a výchovná, se snaží řeč vyprázdnit, zredukovat ji na způsoby vyjadřování vládnoucí oligarchie, na obranu jejích zájmů a hledisek; moc podřizuje anarchickou energii řeči vědomí privilegovaných hráčů. Prvním příznakem ztráty rozumu je proto panský vztah k řeči, vůle k moci nad tím, co v řeči chce být vyjádřeno.
A tady někde je třeba hledat hranici mezi rozumem a nerozumem. Ztratil rozum, kdo chce, aby řeč byla podřízena tomu, co on umí vyjádřit. Freud vidí v tomto strachu z řeči kořen duševní choroby: potlačená řeč proměňuje naše tělo v metaforu toho, co jsme neměli odvahu vyjádřit – říkáme tomu „somatizace“. Mít rozum znamená naopak umět se smířit s tím, že v nekonečné hře řeči vyvstávají nároky na vyjádření, které rozvracejí všechny institucionalizované sebeobrazy; a s tím, že „řeč není žádná uzavřená oblast vyjádřitelného, kolem níž by byly jiné oblasti nevyjádřitelného, nýbrž řeč zahrnuje všecko, není nic, co by se vymykalo možnosti vyjádření,“ jak napsal Gadamer. Pravda ve všech svých podobách není než zkušenost rozdílu mezi tím, co se chce v řeči dostat ke slovu, a tím, pro co umíme nalézt slova.
Kdy jsou pojmy „rozum“ a „pravda“ jen nástroji normalizace? Když to, co je ve vědě univerzální, slouží partikulárním zájmům ruského, čínského a amerického zbrojařského průmyslu, když to, co je ve filosofii univerzální, slouží vládnoucí straně, když to, co je v psychiatrii univerzální, je zredukováno na „normalizaci nenormálních“ ve službách „normální většiny“; když anarchická energie řeči je podřízena tomu, co chceme slyšet.
Vzpoura proti normalizátorskému pojetí rozumu a pravdy pevně stmelila generaci šedesátých let.
Rodiče duševně nemocných vnímali právem antipsychiatrickou definici duševní choroby jako obžalobu, jako by jejich nedostatečná péče nebo pokroucené způsoby rodinné komunikace byly hlavní příčinou nemoci. Malá ukázka z rozhovoru, který jedna moje studentka vedla s prezidentkou spolku Arap, (www.arap.it, Asociace rodinných příslušníků pečujících o duševně nemocné): „Můj syn je schizofrenik… Když onemocněl, přišli k nám dva psychiatři a začali nám říkat, že je to vina rodiny. S manželem jsme se ptali: Kde jsme pochybili? …Můj syn onemocněl a vše doma rozbíjel… a tito psychiatři… pořád obviňovali nás. Aby vyléčili naše nemocné, pořádali schůze. Účastnili se jich psychiatři, ošetřovatelé, rodiny a nemocní. Bylo to jedno velké hulákání, zdálo se, že jsme na trhu…“
Musíme vzít velmi vážně názor těchto zoufalých rodičů. Kultura šedesátých let je „sociocentrická“, přeceňovala moc sociálních vztahů a svobodné komunikace. Biotechnologickou definici duševní choroby, hledající příčinu v organické poruše, odmítala jako fašistickou, rasistickou a nelidskou. Například německý sociolog Rolf Hochmann ve své vlivné knize Psychiatrie a instituce napsal, že „je-li v nějaké rodině mnoho duševně nemocných, pak podle zastánců biologické interpretace duševní choroby to musí být proto, že nemoc je dědičná, že ji předávají specifické geny, (z takového názoru vyplývá nutně) eugenetický, pesimistický a segregační pohled na svět“.
Italský spisovatel Mario Tobino, povoláním psychiatr, varoval před sociocentrickou zaslepeností tohoto pojetí duševní choroby. „Stát se člověkem“ – píše – „znamená chápat pojmy. Když řekneme Sklenici!, všichni nám rozumějí, v mžiku semelou nejrůznější vize sklenice a podají nám tu na stole. Jestliže ale z nějakých tajemných důvodů člověk ztratí tuto schopnost, ozvěnou toho slova je jen strašná mlčící propast. Když pomatenost zamává svými netopýřími křídly, nekonečno předmětů, které nás obklopovaly od dětství, se někam propadne. Pro mladé je šílenství jen zločinem společnosti, plod ničemných zákonů, ne vznešená tragédie.“
Šílenství je do nás vepsáno neoblomným písmem genů, nelze ho zahnat na útěk novým společenským pořádkem, v němž slovo je osvobozeno a komunikace neomezená. Čas oponou trhnul, The Spirit of the Sixties vyvanul. V letech osmdesátých převládl v interpretaci duševní choroby biotechnologický diskurz nad diskurzem emancipačním, jehož modelem byla psychoanalýza. Ta rychle ztratila status vědeckosti a byla degradována na pouhý „literární žánr“. Křesťanská a osvícenská víra v nadřazenost informace, předávané symboly uvnitř vztahu mezi rozumějícími lidmi, nad informací, předávanou geny, se otřásla v základech. Duševní choroba se stala biotechnologickým problémem, například farmaceutický gigant Roche ohlásil v říjnu roku 2000, že vědci pracující pro firmu deCode genetics objevili gen schizofrenie a že se pracuje na novém léku.
V neopakovatelné atmosféře Sixties vyvrcholilo a také nenávratně pominulo přecenění terapeutické moci komunikace zprostředkované symboly, které bylo hlavním rysem řecko-římsko-křesťansko-osvícenské tradice – například poselství evangelia, osvícenství nebo marxismu uzdraví nemocnou společnost. Podle sociocentrického mýtu šedesátých let byla podmínkou duševního zdraví vzpoura proti autoritám, omezujícím terapeutický dopad svobodné řeči na celou společnost. Teprve až se osvobodíme od autorit, přívlastky „normální“ a „zdravý“ přestanou být v příkrém rozporu.
V biotechnologické vizi let osmdesátých osvobozená řeč nestačí, bios se nedá překřičet ani přemluvit. Musíme brát vážně jeho neoblomné zákony a nepohrdat prášky od Roche. Je to zlom v dějinách západní kultury, ale o tom až někdy jindy…

***

Co je megalomanie pro prostého vojáka, je normální pro generála, podezřívavost paranoika je normální chování agentů CIA. Šílenství je do nás vepsáno neoblomným písmem genů, nelze ho zahnat na útěk novým společenským pořádkem, v němž slovo je osvobozeno a komunikace neomezená.

Normální lidé jsou v západních společnostech masa zmanipulovaných deviantů, kdo se mezi nimi nezblázní, nemá ani rozum, ani svědomí.

>Václav Bělohradský.doc

________________

________________

________________

..ja opíšu banánem zeměkouli jako důkaz absurdity světa,

asi teda myslim že to bude dobrý umění, pokud se mi

nezlomí banán. .

_____________

____________

Jsem číslo 174 a paní se vybavuje

se 171

Jinak ve starý tržnici v rytířský ulici

vedle haveláku

Viky to vidí na rum – flašku myslim

řetězová cca: 15 min.

Zahlédl jsem

poutníky po městské části Prahy 5

Je tma, budou vánoce

z nebe bude padat kakao

a lidi

lidi se zabijou

___________________

___________________

I spotted travellers somewhere

around the Prague 5

It is dark,

christmas is coming

there s going to be falling cocoa from the sky

and people

people will kill each other

__________________

>GUY DEBORD: LA SOCIÉTÉ DU SPECTACLE – SPOLECNOST SPEKTAKLU FR/CZ.doc

> zruseni nebo uskutecneni? posmrtny zivot situacionistickych strategii.doc

> ESEJ O DEBORDOVI – VACLAV BELOHRADSKY.doc

> DEBORDOVO ZNEUZNANI.doc

> DABELSKY VERS GUY DEBORDA.doc

> NEJRADIKALNĚJŠÍ UMĚLECKÁ AVANDGARDA.doc

________________________________________________

______________________________________________

_

_

Milý kontexte

ty se mi nezdáš

jsi moje intuice hladká

já bez tebe se neobejdu

Vzdálíš se mi

já si tě najdu a nebo znova

vytvořím.

_

_

CENTRUM SOUČASNÉHO UMĚNÍ DOX V PRAZE

99% muzeí a galerií v Praze má v pondělí zavřeno

nové Centrum současného umění v Praze má v pondělí otevřeno

od 10 do 18 hodin

každé pondělí od 18 hod CAFÉ DOX (prezentace, čtení, diskuse apod.)

PONDĚLÍ 3. 11. 2008 v 18 hodin
Setkání s umělcem: Jiří Hůla

Jiří Hůla je společně s Dominikem Langem autorem instalace Archiv v zahajovací výstavě centra DOX Vítejte v kapitalismu!

Unikátní Archiv Jiřího Hůly vznikal od roku 1984 ve formě dokumentace uměleckých aktivit v českých zemích. Tato dokumentace je v centru DOX však prezentována nejen jako archiv fyzických dokumentů a otevřený informační systém ukládání a vyhledávání dat, ale především jako umělecký projekt založený na utopické myšlence nekonečně otevřeného univerza, ukrývajícího se ve hmotě potištěného papíru.

ARCHIV VÝTVARNÉHO UMĚNÍ

www.artarchiv.cz

Občasnké sdružení Archiv výtvarného umění vzniklo před pěti lety s cílem převzít a zpřístupnit archiv dokumentů o výtvarném umění, který v roce 1984 založil Jiří Hůla jako součást činnosti Galerie H v Kostelci nad Černými lesy.

ARCHIVÁLIE

Archiv je nevýběrový – shromažďuje veškeré dokumenty o současném, především českém a slovenském, výtvarném umění (katalogy, pozvánky, knihy, plakáty, texty, časopisy, výstřižky, diapozitivy, CD-romy, videa atd.). Dnes je zřejmě největší takto specializovanou sbírkou, řádově čítá statisíce jednotek.

INFORMAČNÍ SYSTÉM ABART

abART je nový encyklopedický informační systém, který Archiv vyvinul z potřeby zpracovat a zpřístupnit jinak nedosažitelné informace obsažené ve shromážděných dokumentech.

Centrum současného umění DOX, Osadní 34, Praha 7 – Holešovice

TRAM: 5, 12, zastávka Ortenovo nám., Metro: zastávka Nádraží Holešovice

Otevírací hodiny: Po 10-18h, ÚT zavřeno, ST-Pá 11-19h, So-Ne 10-18h

www.doxprague.org, E: info@doxprague.org

bum.mov

Zrušení nebo uskutečnění? Posmrtný život situacionistických strategií.doc

Jedním z aspektů současného trendu k politizaci umění, za jehož symbolický milník bývá považována výstava documenta X z roku 1997, je rozšířené pojetí uměleckých institucí. Galerie, přehlídky a nadace na podporu umění začínají vystupovat jako produkční platforma pro komplexně pojatou společenskou kritiku, která překračuje rozdíly mezi uměním a teorii, teorií a praxí. Katalogy přehlídek se tak stávají výstavní skříní dnešního levicového myšlení reprezentovaného jmény jako Chantal Mouffe, Slavoj Žižek nebo Antonio Negri, zatímco na výstavách samotných můžeme narazit na aktivisty, jako jsou Critical Art Ensemble, Grupo de Arte Callejero nebo The Yes Men. Pro řadu aktérů tohoto trendu se významnou inspirací stává hnutí Siutacionistická internacionála (dále SI, 1957-1972), které v sobě organicky spojovalo rysy spolku bohémských umělců, myšlenkového směru a revoluční skupiny. Řada významných současných umělců a uměleckých skupin, jako Thomas Hirschhorn nebo General Idea, uvádí situacionisty mezi svými hlavními vlivy. Skupina Čto dělať? z Petrohradu po vzoru SI podniká výpravy různými městskými čtvrtěmi (dérive) a vydává časopis, na jehož stránkách, hemžících se citáty z SI, otiskuje texty levicových teoretiků a aktivistů. Snahy o aktualizaci situacionistických strategií v rámci institucí současného umění ovšem naráží na jistá úskalí, která vyplývají ze samotné situacionistické teorie….

http://en.wikipedia.org/wiki/Mid-Autumn_Festival

YU CHENG TA

http://yuchengta.blogspot.com/

very interesting Taiwanes artist

Walter Benjamin – Umelecke dilo ve veku sve technicke reprodukovatelnosti. pdf

http://www2.tnua.edu.tw/etnua/index.php

Přes psaný text přesel mravenec

fouká vítr, který ho neohrozí

Bloudí po linkovaném papíře

strácí ve změti urbanismu slov.

Taipei Artist Village & Taipei University of the Arts

Taipei Drift is organised by the College of Fine Arts of Taipei National University of the Arts (TNUA), with the guest institutions Kunsthochschule Kassel in der Universität Kassel (Germany), Finnish Academy of Fine Arts (Finland), Lasalle-Sia College of the Arts (Singapore), École Nationale Superieure d’Art de Bourges (France), University of Cape Town (South Africa), Bezalel Academy of Arts and Design (Israel), University of Michigan (USA), Academy of Fine Arts in Prague (Czech Republic), Griffith University (Australia), the Chosun University of Art (Korea)，and Tainan University of Arts.

The workshop aims to navigate issues in contemporary art and culture with an anchor in Taipei. To this end a range of excursions, site visits and conversations will be initiated in order to experience Taipei’s urban space as a psycho-geography. Experiments, collaborations, brainstorming tools, and workshops will be encouraged throughout the workshop.

The title of the workshop is derived from the cult movie Tokyo Drift. The approach will not only stress the notion of different levels of ’shifting and speeding’ in a given space, but will also attempt to reach beyond the city’s boundaries. The rapid expansion of urban space in Taipei has created an amalgamation, where old and new, modern and hyper-modern, ugly and glamourous, and finally the dead and the alive are contained in one space altogether. This heterogeneity is inscribed with various periods of the city from the pre-colonial aboriginal period, to the Japanese colonial period. It also marks Taiwan’s ambivalent national identity, and the new social boundaries produced by immigrant labour. Taipei Drift will offer a range of frameworks to help workshop participants interpret the in-between urban spaces, as well their socio-political dimensions.

In keeping with the 2008 Taipei Biennial, Taipei Drift plays an active role in reading and referencing from the local, by sharing and shaping diverse urban experiences with the participation of different cultures. In exploring psychological and geographical effects of collective experience, Taipei Drift reinvents what is pertinent in the local from within and without.

The curatorial team comprises Chen Kai-huang, Lin Hongjohn, Liu Hsi-Chuan, and Huang Chien-Hung. The production assistants are Wu Su-Mei, Liao Yun-Ching, Erica Yen, Wang Pei-Hsu, Ko Tzu-Miao, Lin Why-Son, and Fu Daniel. Taipei Drift is an associate of the Taipei Artist Village and Association for Artist & Culture Exchange. The project was co-sponsored by the Ministry of Education, the National Science Council, the Department of Culture Affairs, and the Council for Culture Affairs, Taiwan.

40 stupnů lidé vyhledávají stín,

fouká vlahý vanek.

Čas jakoby se zastavil,

jen ten bagr před námi nestále něco dělá.

Napravo slyším jazyk, kterému nerozumím, podle intonace

jde o běžný rozhovor dvou žen.

I hear the right language, which do not, according to intonation

this is normal conversation the two women.

Taipei Drift

08.09.08 – 18.09.08

Taipei Drift is an 8 days dialogued-based workshop, centering on contextual responding though the subjective experiences of Taipei urban heterogeneous sites. Taipei Drift is to create a platform where different ideas and thoughts can be interconnected and negotiated. In conjunction with Taipei Biennial 2008, curators and artists from the Biennial will hosts talks and workshops. Several experts from alternative social movements will also present their views on Taipei urban issues. In the end of workshop, the participants are asked for their eclectic and creative ways to intervene, interpret, and attend the realities of the urban space .

http://www.taipeibiennial.org/index.aspx

http://2008taipeidrift.blogspot.com/